Aktuální IDXP  

   

Naši partneři  

DX New

   

Přihlášení  

   

Vyhledávání  

   

Počet přístupů  

Dnes 16

Vše 42474

   

Callbook search  

Copyright © 1994–2016, OKDXF. Všechna práva vyhrazena. Kopírování a šíření zde publikovaných materiálů jen se souhlasem vlastníka.

   

Před pár dny mi od firmy Bencher dorazila pastička Mercury. Jejím původním autorem je Steven Nurkiewicz, N2DAN. Po jeho smrti koupila práva na výrobu firma Bencher. Sériová čísla jimi vyrobených pastiček začínají od čísla 1000. Moje pastička má sériové číslo 1200.

Stevenův život je velmi zajímavý, zde vám nabízím překlad článku o jeho životním příběhu, který vyšel 22. března 1981 v časopise Parade Magazine. Tento časopis byl distribuován spolu s městskými novinami jako například Atlanta Journal nebo Chicago Tribune. Článek se jmenoval "How a son found his parents after 40 years".

Dramatické setkání mezi mezi Nurkiewiczem, 54 letým strojařem a jeho 80 letým otcem znamenalo konec tragického rozdělení, které začalo ve válkou sužovaném Polsku v roce 1939. Na první pohled je Nurkiewicz obyčejný Američan s červeným obličejem a brýlemi na nose. Vzal si za manželku dívku od vedle, měl dvě hezké děti, pěkný dům na pobřeží a úspěšný obchod, na kterém s manželkou pracoval do dvou, tří do rána.

Ale Steven není obyčejný Američan. Narodil se v Polsku v roce 1926 u hranic s tehdejším Sovětským Svazem. O 13 let později, jeho otec Zdizslaw, švihácký velitel kavalérie, vedl své muže ozbrojené pouze šavlemi a kopími do bitvy proti německým okupantům. Ten den, 2. září 1939, Steven viděl svého otce naposled. Jen dva týdny poté o 10 mil dále, ruští vojáci překročili hranice a nárokovali si východní část Polska. Tisíce vyděšených Poláků včetně paní Nurkiewiczové a jejich dětí, bylo obklíčeno a nahnáno do železničních vagónů na třítýdenní zničující přesun na Sibiř.

Během dvou let dva Stevenovi mladší bratři zemřeli v důsledku podvýživy a nemocí. Sympatický doktor, soucítící s bídou rodiny, mu umožnil dostat se do armády mezi polské exulanty, bojující za spojence. Byl poslán do Teheránu na výcvik, pak bojoval se spojenci na Blízkém Východě, v Severní Africe a v Monte Cassio v Itálii, kde byl zraněn. Po válce, netuše jestli jeho rodiče ještě žijí a bez možnosti se vrátit domů do Sověty okupovaného Polska, emigroval do Brooklynu.

Příběh by mohl skončit, kdyby tu nebyla fotografie z války (vyfocena pro polský časopis Parade) mladistvého Stevena a 47 letého válečného veterána, který se stal jeho neoficiálním opatrovníkem. Fotografie byla publikována v polských novinách a později v knize, ve které Zdzisław Nurkiewicz a jeho žena Jozefa překvapeně poznali svého syna a začali jej hledat.

Starý voják zázračně přežil zničení polské armády Německem, ale stal se nepřítelem Sověty kontrolované vlády, protože se odvážil bojovat proti invazi ze strany Sovětů. Chvilku se mu dařilo se před úřady skrývat, ale nakonec jej tajná policie dostihla. Byl označen za zrádce a odsouzen k trestu smrti. Nakonec mu ale byl trest změněn na 15 let ve vězení. Mezitím Stevenova matka, aby se uživila, pracovala jako uklízečka.

V Brooklynu Steven založil rodinu a začal úspěšně podnikat. "Skutečně jsem si myslel, že jsou všichni mrtví", vzpomíná. "Vzdal jsem se jakékoliv naděje a postupně mi to dovolilo zapomenout. Němci zničili polskou armádu a dostat mou matku ze Sovětského svazu by bylo jako vymačkat vodu z kamene."

Pak jedno náhodné setkání v New Yorku v roce 1977 odstartovalo zvláštní řetězec událostí. Steven si přečetl, že polský zájezdní orchestr byl ve městě a protože sám byl muzikant (hrál na basu), rozhodl se pozvat krajana na drink. Pak mu dal vizitku a řekl mu ať zavolá, až bude zase někdy v New Yorku.

Stevenův známý udělal více než to. O několik měsíců později, když se skupina vrátila do Polska, byla vizitka předána Kaziku Nurkiewiczovi, houslistovi, příteli členů symfonického orchestru, který byl také pokračovatelem jména Nurkiewicz a byl Stevenův synovec. Na adresu, uvedenou na vizitce byl okamžitě odeslán dopis. "Píši jménem Tvého otce. Jestli že jsi ten, koho hledáme, udělá to otce neskutečně šťastným.". Ale objevil se další problém, strojař se i s firmou přestěhoval. Nedoručitelný dopis se vrátil zpět do Polska.

Nezdolný starší Nurkiewicz byl propuštěn z vězení a plný naděje poprvé za 15 let napsal znovu na stejnou adresu ale dopis byl také vrácen. Avšak ten starý neoblomný velitel to nebyl připraven vzdát. Jeho další dopis byl předán Stevenovu bývalém spolupracovníkovi, který se nabídl, že dopis doručí osobně. Tak 6. prosince 1979 rozechvěný Steven Nurkiewicz otevřel následují dopis a četl hezké polské písmo. "Drahý pane, hledám někoho, kdo se jmenoval Stefan Nurkiewicz, narozen v roce 1929, jestli jste ten člověk, odpovězte prosím. Rád bych zemřel v míru." Steven křičíc na svou ženu utíkal k telefonu, aby mohl zavolat muži uvedenému ve zpáteční adrese. Ale 40 let odloučení nemělo být přerušeno tak jednoduše. Jediný telefon ve městě Adzislaw, kde jeho otec žil, byl na poště a trvalo to týden než se telefonní hovor podařilo uskutečnit.

Noc před tím nemohli Steven ani Terry spát. Přesně v 6 hodin ráno telefon zazvonil. "Stefane?"... "Otče?"... Jak se máš?

Ve Stevenově mysli ale byly stále pochyby. Rychle přemýšlel nad otázkou, která by mu pomohla ověřit, že je to opravdu jeho otec. "Otče, jak se jmenoval Tvůj kůň?" Ogien (Oheň), byla okamžitá odpověď. Pak po transatlantické praskající lince přišel hlas staré ženy. "Roztřepala se mi kolena a skoro jsem spadl na podlahu" říká Steven. "Nikdy jsem nepředpokládal, že moje matka může být také naživu." Ale probral se velmi rychle a dost na to aby zakřičel: "Matko! Schovejte vánoční stromeček, jedeme do Polska!"

O dva týdny později a po několika problémech s vízy, které vyřešil přítel na polském velvyslanectví ve Washingtonu, radostná Nurkiewiczova rodina letěla do Krakowa. Nakonec na letišti, říká Steve: "šel jsem dolů a uviděl jsem nebojácného šedovlasého člověka s holí. Měl jsem smíšené pocity. Nepoznával jsem tohoto člověka, ale běžel jsem k němu a řekl: "Konečně, tati!" Oba jsme plakali.

Steven s rodinou zůstali v Polsku dva týdny a zažil další překvapení. Měl třicetiletého bratra, narozeného po válce, o kterém nikdy neslyšel, jeho starší bratr Zdzisław byl naživu, měl se dobře a žil v Rusku. Těch 14 dní a nocí bylo vyplněno nekonečným vyprávěním a pitím polské vodky.

Na konci června vzal Steven své rodiče na 10 týdenní návštěvu do USA. "První věc, kterou chtěl můj otec vidět, byla Socha Svobody", vzpomíná Nurkiewicz s hrdostí v hlase. Dva týdny po jeho návratu do Polska, na konci září, starší Zdzisław Nurkiewicz zemřel s vědomím, že ví co se stalo s tím 13 letým klukem, kterého musel opustit když šel do války.

Steven Nurkiewicz, N2DAN zemřel na rakovinu 21. května 1997 ve věku 70 let. Za svůj život vyrobil 300 těchto legendárních pastiček, které dnes patří mezi sběratelské skvosty. Občas narazíte na někoho, kdo originální pastičku prodává. Ceny se pohybují od $200 do $5000.

Fotografie mé pastičky:

Mecrury paddle

Petr OK7AN (ex OK2CQR)