23. 9. 2020 zemřel Honza Stejskal, OK1AVG. Patřil k našim nejlepším telegrafistům. nebylo pro něj problémem jet 200 zn./min. celou hodinu v otevřené řeči. Jeho hraní na bug (vibroplex) bylo opravdovým zážitkem a nevím o nikom, kdo by to uměl jako on. Byl členem FOC (#1964), HSC (#960) a CWops (#873). Byl velmi skromný a nenápadný, až se chce říci, že žil v ústraní. Neměl rád závody ani velkorysé soutěže, celý život používal papírový deník, takže ani nevěděl, kolik má zemí, jen když přišla řeč na nějakou expedici, tak řekl „aha, toho mám“. Jediné přehledy, které si vedl, byly okresy USA a diplom s americkou vlajkou měl čestné místo v jeho ham-shacku.
Byl opravdovým světoběžníkem – ne někde týden na expedici a už vůbec ne jako turista. Přijel, pobyl, pracoval tam a poznával zemi, lidi, kulturu a zvyklosti. Proto měl ve světě spoustu přátel, ať to bylo v Anglii, Francii, na Ukrajině, v kanadské Britské Kolumbii (VE7) nebo v Brazílii, z které přinášíme jeho zápisky - nejsou sice o vysílání, ale zemi a zvyklosti poznáte skoro, jako kdybyste tam byli.
Nikdy se mu nepodařilo získat v místě koncesi, nikdy k tomu neměl příznivé podmínky ze strany zaměstnavatele. Ale o zážitky nouzi neměl, např. byl v Lybii zrovna, když se k moci dostával Kaddáfí a jeho útěk z této země by bylo možné použít jako filmový scénář.
Pověstné byly jeho pokusy s anténami. V 70. letech měl v Praze na Starém Městě velmi dlouhou LW a na 160m dělal Angličany již v odpoledních hodinách, kdy jsem o nich neměl ani tušení. Po přestěhování do pražských Nuslí přestal z Prahy vysílat, v novém QTH nemohl mít anténu. Přesunul proto svoje působiště do Chrášťan u Týna nad Vltavou, kde používal Hex Beam.
Po Honzovi zůstane na pásmech prázdno, které nemá kdo vyplnit.
73, Martin, OK1RR
Když jsem se dozvěděl, že bych měl v pátek odcestovat do Brazílie, bylo úterý večer a moc se mi zrovna nechtělo. Zavolal jsem Glennovi druhý den a ten mne začal přesvědčovat, že je to šance, zvláště poté, co jsem byl dlouho bez práce. A že tam můžu být měsíc, tři, šest nebo více. A že je to finančně výhodné a že tam znám spoustu lidí se kterými jsem pracoval už v Motorole a kteří tam už jsou. To se později ukázalo jako liché, protože stát Săo Paulo je veliký, Glenn dostal práci implementation, což představuje instalaci rádiového zařízení, připojování konektorů a další, ta samá práce byla pro Collina Rouda v oblasti města Campinas. Collin Whiteside je s Lídou v Rio de Janeiru a John Court, kterého J. Miller nazýval Unconfirmed John, pro velké množství jeho nepotvrzených LOS surveys, tu dělá manažera pro implementation. A tyto všechny profese jdou až daleko za survejema, kdy už jsou hotové sites, kontejnery stojí a už se montují antény. Na mou práci - LOS survey tady nikoho z bývalých nemám, což nevadí. Nicméně tehdy jsme to nevěděli a Glenn mi asi dvacetkrát za tu rozmluvu řekl, že to záleží na mě a že mne nechce přesvědčovat, což tedy udělal. Nakonec jsem stačil vyřídit skoro všechno, kromě mezinárodního řidičáku, pozeptání se na koncesi na vysílání na které stejně asi nebude čas a nevzal jsem sebou jehlu a nějakou tu nit.
Do Frankfurtu jsme přiletěli z Prahy za hodinu, dvakrát změnili vchod k letadlu do Săo Paulo než nás tam pustili. Letadlo bylo zaplněno tak z poloviny, to bylo dobré pro pohodlí v druhé etapě letu. Sroloval jsem se na dvě sedadla a chvíli jsem i spal. Stejně jsem žádnou krajinu ani nemohl vidět, byla tma tmoucí. Letěli jsme napřed na západ nad Paříž, pak se let stočil na jih, přes střední Španělsko, na západ od Gibraltaru, přes Kanárské ostrovy a pak nejbližším směrem k jihoamerickému kontinentu, kde jsme přeletěli zhruba brazilské Recifé. Pak jsme letěli asi sto km od moře nad pevninou a začali mírně klesat . Toto všechno bylo na obrazovce monitoru, kde byly i údaje o výšce, venkovní teplotě a kolik nám zbývá ještě času a kilometrů do přistání v Săo Paulo. Symbol, malé letadélko, bylo pak na obrazovce nad plastickou mapou. Pokud si pamatuji, největší rychlost byla 1020 km/h, nejvýše jsme byli 11,9 km a nejstudeněji bylo –56° C. Let, ani v takové výšce není zcela klidný, čas od času se letadlo otřásalo, většinou ale byl klid. Slunce vyšlo v 5:30, to jsme byli zhruba nad Feira de Santana. Zářilo neobvykle zespodu, skrz mraky, nad kterými jsme letěli, nádherný pohled, byli jsme jako nad ohýnkem. Snídani nám dali v 5:40 nad Belo Horizonte (samozřejmě jsem se pokecal, protože pán sedící přede mnou měl sklopené opěradlo a já jsem nemohl dopravit sousto do úst obvyklou cestou) a to už bylo na východní straně vlevo světlo, zatímco napravo ještě tma. Let trval celkem 11,5 hodiny.
Po pasové prohlídce (celní nebyla) jsme začali vyhlížet Johna Courta, ten ale čekal na jiném terminálu. Prostě si nepřečetl na displeji přílety. Je to manager. Jeli jsme přes celé Săo Paulo na severozápadní konec dost dlouho. Provoz značný, velmi svižný ale zdá se, že řidiči ví, že tam nejsou sami. Pro dnešek je cíl v Campinas.
Săo Paulo se mi jeví jako ošklivé město, hrozně roztahané - asi díky tomu, že mají dost místa. Co je ale nejošklivější, složení staveb. Střídají se různé nízké budovy, snad haly továren, s vysokými obytnými domy i úřady. Mezitím lány volného prostoru. Žije zde skoro 20 milionů lidí. Sem tam nějaký ten starý kostel, většinou obklopený domy značně vyššími. A pak slumy! Na předměstí, ale i v onom prázdném trojúhelníku, který vznikne na přivaděči dálnice. Těsně od strašlivě špinavých malých budek, slepených ze všeho možného, sviští auta. Podobné hrůzné osady jsou i podél dálnice i na ošklivém břehu kalné řeky. To by byly fotky! Jenomže, kromě toho, že se tam blíž nedostanu, tady foťák nikdo nenosí. Když jsem ho v Campinas nesl s omotaným řemínkem kolem zápěstí, každý výrostek se díval jenom na něj. Vždy bdělý Glenn mi na to hned upozorňoval - watch your camera, Honza. Tak jsem s tím přestal, foťák potřebuji na práci, musel bych si zde koupit jiný. Už takhle stačí, že nemám tiskárnu, zatím nevím, jak budu dělat reporty. Martin ze Swindonu, který se mnou jezdil v neděli, svou má a zřejmě to bude normální jev. (Představa, že si to vytisknu někde v kanceláři se rozplývá, zítra jedu s někým hlouběji do vnitrozemí tam žádný office není, zmizela tím i možnost koupání v moři jakou má Glenn v Santosu). To město, kam pojedu, se jmenuje dlouze - Săo José do Rio Preto, zřejmě Svatý Josef nad hezkou řekou (haha). Poblíž je řeka Paraná. Je to už komáří oblast, juj. (V SJRP žádní komáři a mouchy.- Pozn. později). (A poznámka ještě později - mouchy začaly koncem ledna).
Campinas. V sobotu nás zatáhl Collin do klubu, či baru, či tančírny Red Lion, což nebyl bordel, jak by mohl název napovídat ale něco mezi anglickým pubem a naší vinárnou. Tím chci říct, že tam od pití měli všechno. Co ale bylo pěkné - muzika. Jeden hráč na akustickou kytaru se zesilovačem, druhý byl bubeník. Začali nějakou taneční, pak jsem asi poznal sambu, pak krásně zpíval Boba Marlyho a už se to rozjíždělo. Moc pěkná muzika, spousta lidí si zpívalo s ním, tančili, pokud bylo místo nebo se jen tak vrtěli a pohupovali. U dveří tančila jedna a bylo jí jedno, že nemá tanečníka. Na nějaké hovory bylo dost hluku a tak jsme s Colinem a Glennem jen stáli a popíjeli pivo. Potom se k nám přitočily dvě, na místní poměry obtloustlé buchty, a vypadalo to, že nás už dávno znají. Předtím jsem je viděl, jak očima loví někde v davu, možná se mi to zdálo, možná byly profesionálky. Chvíli jsem tam ještě s Glennem a Colinem pobyl, pak jsem se rozloučil a vydal se sehnat taxi, což se ukázalo jako špatné. Vrátil jsem se a nechal si je zavolat od kasy Lion Red.
V neděli měl být výlet do Santos pracovní, omezilo se to jen na zbytečné ježdění. Cesta ze srázu k moři byla nádherná, každý směr má samostatnou silnici, ze strání se valily vody, dokonce opravdový vodopád. Všude bujná vegetace. V Santos jsme navštívili MSC pak jeden site, kde jsme měli pomoci ale byl to jen zmatek a když jsem se šel potom do vedlejší ulice najíst, ujel mi Martin do Campinas i s věcmi co jsem měl na jednu noc sebou. Dlouho jsme ho bezvýsledně volali, až se asi po hodině objevil sám. Z pracovního hlediska to byl ztracený čas, jsem ale rád, že jsem se tam podíval. Hlavní ulice má domy jen z jedné strany, druhou tvoří dlouhá asi sedmikilometrová pláž, kde už se lidi koupali. (začínalo právě léto). V Santos jsem se poznal s Duncanem, dříve dělal surveje, pak přešel na supervisiora instalací. Glenn tam začal hned pracovat a zůstal tam, od té doby jsem ho neviděl.
Pondělí jsem zůstal v hotelu v Campinas a v úterý zase jízda zpět do Sao Paulo do hlavního stanu Ericssonu, kde se to jen hemžilo kontraktory, vyžírky, jaké bylo vidět i v Motorole v Praze. Brazilští stálí zaměstnanci se nepřetrhnou, klidně nás nechali čekat přes hodinu, než nás vyfotili na průkazku - visačku. Využil jsem toho a zavolal jsem do Prahy a stihl ještě prohlédnout emaily. Nějakou dobu asi bude trvat, než se dostanu na internet. Pro tuto práci je to jedinečná věc, a jak jsem to považoval za zbytečnou technickou hračku, když mi Glenn vypočítal výhody, tak dnes bych si to obstaral i s hlasovým modulem pro telefonování.
V úterý jsem musel vybrat v Campinas další peníze ze Citibank, zajel jsem taxíkem na offis, kde jsem čekal na člena jménem Stan, který pro mne jel ze Săo José do Rio Preto. Je mu 57 let, má smysl pro humor, je špatný řidič, stále sleduje ženské a sem přijel prakticky s rukama v kapsách. Na tuto práci byl vybaven třicet let starý foťákem na poloviční kinofilmový formát a britskou příslušností. Mě říkal, že je radioinženýr, agentuře že je manažer senior. Nově ustanovený koordinátor pro surveje Brian Robertson, donedávna též surveyor, je ze Stana špatný ale zdá se, že Stan si to vůbec nebere. Vůbec mne laxnost, nebo je to anglický klid (?) zase irituje. Ericsson chce pokutu tři miliony dolarů za každý týden nesplnění termínu na pobřeží - a tady je klid. Můžu si psát pouze osm hodin denně. Když jsem Kenovi říkal, že nemám printr, odpověděl, že to nevadí, že Brian printr má. Ten mi pak sdělil, že je to printr pomalý, že na tom tisknou tři a že je soukromý. Že si můžu printr koupit nebo tisknout na hotelovém. Jsou to hoši mazaní, nepřidělávají si starosti navíc. Ericsson mj. vyžaduje jakýsi pracovní deník, kde se má vykazovat kolik času se pracuje na jednotlivých sitech. To se mi zdá dokonce drzé. Nás platí agentura, jí platí Netcom a Ericsson platí Netcomu. Tak jaképak vykazování práce Ericssonu. Zatím se zdá, že jsem sem přijel proto, abych se neustále stěhoval. Dnes z hotelu do apartmánu, zítra do Ribeirăo Preto, jakoby se tam nedalo jet rovnou z hotelu a zpět se nastěhovat rovnou do apartmánu. Gipsy life.
Jízda do Riberiăo Preto začala zážitkem se Stanem, který když ztratil vůz před námi, kde jel Bob, aby nás vedl, tak začal kroužit po kruhovém objezdu a zdálo se, že nepřestane. Snad má jiný způsob myšlení, pracovní výkaz píše taky obráceně: časy do - od a vůbec je trochu v jiném světě. Nakonec se uvolil důvěřovat údaji na GPS a opustil čestné kolo. Stan si taky myslí, že když jednou zařadí pětku, že to stačí a pak nadává, že auto je shit a že nejede. Jeho zastavování je jako náraz do zdi, nedá se při jeho jízdě nedávat pozor.
V Ribeirăo Preto jsme se ubytovali v pronajatém apártmánu, o tři patra nahoru byli Bob s Andym. Večer jsme se Stanem zašli do restaurace Pinguin, kde byl německy mluvící číšník (nevěděl jak se německy řekne popelník) a kam za námi za čas přišli Andy a Bob. Mluvilo se o práci, co se má zítra a pozítří udělat. Plánovaný odjezd byl do Franca už v půl sedmé, šel jsem tedy brzo spát.
Franca je nejmenší město, kde jsem zatím v Brazílii byl a tím mi bylo sympatické. Střed s vysokými domy je poměrně malý a všude okolo jsou nízké, většinou přízemní domky, jako vždy čím víc na okraj, tím chudší. Taky se mi zdálo, že čím chudší, tím je osazenstvo barevnější. K surveji byly dva padesátimetrové jeřáby, s námi jezdil Joăo (Žau), sympatický brazilský černoch, který mluvil anglicky tak, že jsem mu i rozuměl. Vyprávěl jak pracoval v Iránu a ukazoval celé album fotek.
Všude jsme budili pozornost. Když jsme vyjeli s košem nahoru, kdo nás viděl, ten nám mával. Největší pozornost nám ale věnovaly děti. A to takovou, že na zemi se nedalo pracovat. Navíc se Stan věnoval všemu možnému, jen ne práci a tak jsem se začal obávat, jak budu dělat vyhodnocení, když mne více pletl a překážel. Jeho přístup ke všemu mu ale dává záruku, že rozhodně nějakým stresem netrpí a že se dožije, jak říká, 118 let. V koši jeřábu mne stále informoval o procházejících ženách dole a každá byla „brilliant“. Spolupráci s ním jsem začal vidět jako katastrofu, což se ve středu při vyhodnocování potvrdilo. Druhý den jsem pak dělal raději všechno sám, včetně poznámek, jemu jsem jen podával rádio, když jsem byl nadmíru zaneprázdněn - naproti byl Bob s Andym, takže mohli pracovat i komunikovat s námi zároveň. O to víc pak bylo těch brilliant dole.
Další den, ve středu, jsem brzy vstal a zanesl filmy k vyvolání. Po hodině a půl jsem se vrátil do apartmánu, kde sladce spal Stan. Kolem jedenácté mi oznámil, že jde na snídani. To už jsem měl fotky roztříděné a popsané (fotografie jsou v mém systému zpracování základem a vždy jsem od nich začínal). Vybral a označil jsem pro mne i pro naše kolegy a vyčlenil jsem přebývající. To všechno proto, aby Stan při jejich prohlížení (je zvídavý a vše si rád prohlíží ) z toho udělal naprostou míchanici. Zpracoval jsem reporty na note booku sám, on k tomu totiž za ty tři týdny, co tady je, ani nečuchnul a chtěl jsem jenom diktovat ze svých poznámek. Ale když jsem žádal např. datum, odpověděl „včera“. Když jsem pak na něj zařval „date!“ podíval se na mne nevinným pohledem a po sto letech mi datum konečně sdělil. To to frčelo! Pak se mne Bob významně ptal, jak se mi se Stanem pracovalo, řekl jsem, že ne moc dobře a že bych býval na začátek raději kolegu, který by mne do zvyklostí zasvětil. Že práci znám, že chci jen informace o firemních zvyklostech. Bob odpověděl, že nikomu se se Stanem dobře nepracuje a abych ho raději vždy poslal od práce pryč, že Stan tu bude jen chvíli, že ho chtějí vyhodit. Tak mě ho bylo trochu líto. Pro práci je sice zcela nepoužitelný, (je ale inteligentní a i dobrý společník). Se Stanem se dalo mluvit i o jiných věcech než o penězích, i když ho zajímaly. A to velmi...
Zpět v Săo José do Rio Preto. Nyní přišel další kolega Jeff, pětapadesátiletý, žijící v Jihoafrické republice, vlastnící 15m jachtu se kterou chce jezdit po světě až přestane pracovat, kouřící dýmku (zapaluje si jí zapalovačem Zipp). Obklopuje se věcmi, které jsou vždy vyvedeny v barvách v časopisech pro drsné muže. Vůbec celé jeho vzezření je vzezřením drsného muže. Hubený, vysoký, ramenatý. Moc drsný ale není, stále kňourá, má v zásobě spoustu historek kdo mu kde a jak ublížil. Přivezl si sebou i reprobedny, naštěstí poslouchá jazz, takže mi to nevadí. Zabral si jediný stůl, co tu je pro svojí papírovou práci a jeho věci jsou naprosto všude. Na televizi, kterou nesledujeme, televizním stolku, dalším malém stolku, na sedačce. Jeho kartáček na zuby je na kuchyňské lince, v living room má své přístroje na survey, boty, oblečení. Dá se s ním vyjít, je klidný i když často vyhrožuje, že je tady nespokojený a že odjede. To prohlašuje, pokud není v blízkosti Brian. K němu se chová tak, jako se chovají podřízení. Pak ale v soukromí stejně odhodlaně říká, že tu zůstane, že vlastně nemá žádný domov, že si chce ve Skotsku koupit dům a že bude šetřit, že ani za girls neutratí. (bodejť by utratil, ta jeho šereda za ním chodí sama). Je zde už osm měsíců, pochlubil se mi kolik má našetřeno a že bude v lednu končit, nedají mu další prodloužení pobytu, devět měsíců je prý limit. Jeff působí smutným dojmem, nikdy jsem neviděl, že by se usmál, nanejvýš občas trochu očima. Je čerstvě rozvedený, možná i proto vzal tuhle práci, práci opuštěných psů. Říká, že je rád sám, že nepotřebuje společnost, stejně jako bušmeni v JAR. Ti prý jsou spojeni s civilizací jen když něco potřebují dokoupit, jinak celý čas v přírodě. Takže Jeff je stejný jako ti bušmeni, je spojen s civilizací jen když se chce spojit se svou girl friend, snad nejošklivější co jsem tu viděl. Naprosto se vymyká zdejší normě Brazilek. Později mi Jeff řekl, že je poloviční Angličanka, tak to by snad bylo vysvětlení. Jeff má silný pocit vlastnictví, dokonce i na britskou povahu. On sám je Skot. (Brian je taky Skot, z jedné čtvrtiny byl Skot i Stan).
Pracovně jsem to s Jeffem rozhodně nevyhrál. Už Brian mne upozorňoval, že se často plete. To jsem pak poznal sám při zpracování reportů, které, naštěstí podepisoval on. Snad čtyřikrát, vždy po tisku, opravoval každou stránku a to jsme ještě diskutovali o významu předtištěných bodů na formuláři. Ne zcela je to vždy jasně pochopeno, což jsem viděl na formulářích již vyplněných. Předtištěné lze vykládat dvěma, třemi způsoby. Nejvíce nebezpečné je ale to, že ve své zprávě musím uvádět údaje získané kolegou na druhé stranně, tam kde nejsem, někdy tedy Jeffem a které musím přijmout k věření. Jeff zapnul note book, začal datlovat a k tomu si pustil z CD přehrávače hudbu. Pak aby se nepletl! Vážnější je ovšem to, že se dohodneme na něčem, já napíšu zprávu dříve, kde dohodnuté údaje uvedu, on pak, při psaní reportu něco změní a chce na mě abych to opravil ve svém. Nebo přijde s tím, že mi dal fotku, že jí u mne určitě viděl a když já všechno přehrabu, odtrhnu se od práce - tak on jí najde u sebe. Když na něm něco chci já, abych mohl pokračovat, má dost času, jde si třeba uvařit kafe a nepomáhá ani když mu říkám, že mne zdržuje. Nebo jsem si musel koupit printr, dohodli jsme se, že vyjedeme v osm, on vstal v devět, vysadil mne u supermarketu (stále nemám auto) pak měl naspěch, odfrčel i když neměl žádný sraz, a já jsem se z do SJRP s krabicí v ruce musel dopravil vyžebraným odvozem. Jeff se mi zdá taky dost přihlouplý, neustále musím dávat pozor na jeho dedukce a pokud jsou pracovní, musím velmi dávat pozor a zhusta mu je vyvracet. Po odborné stránce je slabý i když je tady osm měsíců, moc se toho nenaučil. Asi taky neměl od koho, Brian toho taky moc nezná, v prvních dnech při diskusích jsem zaregistroval jen povrchní znalosti.
Stana už vyhodili, inicioval to Brian poté, co zase Briana nadřízený - Ken, zpucoval Stana za jeho kroužení když jsme jeli z Riberiăro Preto do Franca. Brian si vybral jako záminku omyl Stana, když podle GPS navedl jeřáb na špatné místo a množství pracovních hodin, které si bukoval. Jenomže GPS měla nastavené souřadnice takové, jaké Stan dostal od Briana-velkého šéfa a v tomto místě byly zrovna dva sites blízko sebe, nedalo se tedy přesně určit který je ten pravý. Jeff mi řekl, abych si dal na Briana pozor, že je jako had, vždy dělá jen to, co je výhodné jen pro něj, řekl, že mu nedůvěřuje. Ke všemu informace jsou zde mizivé, náš area koordinátor si hraje na šéfa a informace (nedostatečné) podává těsně před vyjetím. Dnes konečně na mé opakované žádosti opravil souřadnice, podle kterých jsme se měli řídit a které musí být respektovány každým. Jeff si totiž udělal svoje, získané GPS a ještě ke všemu prohlásil, že je bude, při každé návštěvě kontrolovat a případně opravovat. To jsem přímo zatrnul a snažil se mu vysvětlit, že toto je velmi nebezpečné, že souřadnice musíme mít všichni stejné a pokud možno jednou pro vždy. Vysvětloval jsem mu, že od tohoto se berou i úhly pro antény, počítá vzdálenost. Že se pak naše reporty nebudou shodovat, když na report formuláři nejsou uvedeny souřadnice protější strany, tedy se nekontrolují a pouze se předpokládá, že je kolega uvedl - a použil ty samé jako ve zprávě „naproti“. Chvíli se snad zdálo, že to pochopil, pak začal nanovo. A že vlastně by to mohlo souhlasit, pokud nastavíme na GPS pravý sever, ne magnetický atd. Takže jsem mu zase musel vysvětlit, že na určení souřadnic nemá nastavení True North nebo Magnetic North žádný vliv. Ale on zas nato, podívej se, přepnu z Magnetic na True, a jsou tam jiné. S poslední nadějí jsem argumentoval tím, že souřadnice na GPS se pro civilní účely záměrně neustále mění, že jsou cíleně vnášeny chyby proti zneužití na navádění řízených střel teroristy. A že tedy nemůže dostat v jiné době stejné souřadnice. Zdálo se, že to pochopil, doufám.
V pondělí, 14. prosince s námi začal pracovat další nový kolega, Roger. Taky pětapadesát jako Jeff, je tu se svou ženou a Jeff mne upozorňoval, že mu budu špatně rozumět, že je z Birminghamu. No, pracovali jsme spolu celé pondělí a docela to šlo. Zřejmě si trochu dával pozor, protože když jsme jeli do Campinas tak mluvil na Jeffa asi tím svým hantecem a to bylo horší. Kdyby ovšem vynechal to jeho stálé fucking, nenesoucí žádnou informaci, mohla by jeho řeč být pomalejší a tím i srozumitelnější. Roger se zdá být stále naštvaný a jak jsem pozoroval, je velmi opatrný na své záležitosti. Další selfish. Má hlavu a obličej toho zlého brouka z Ferdy Mravence, co unesl Berušku.
Dnes, 18.12. přibyl další kolega, tentokráte Rakušan Peter Vodusek z Lince. Ostříhaný dohola, s novým, ještě obvázaným tetováním na holeni. Jeho krajan Patrick se nastěhoval k Rogerovi a jeho ženě. Peter a Patrick jsou mladí kluci, tak něco kolem pětadvaceti let. Zdají se normální, Peter je na první pohled sympatičtější. (Nechvalme dne před večerem). Ještě schází Nigel, který přechodně dělal v Santos implementation. Brian si ho nemůže vynachválit, že prý krásně kreslí na PC obrázky. Přitom se jedná jen o technické náčrtky, které mohou být kresleny rukou, pokud jsou čitelné. Tak nás to učili i na Bělidlo University. Ale lidstvo je podřízeno Microsoftu, takže budu tahat myš po obrazovce, klikat a bude mi to trvat mnohem a mnohem déle než kdybych to nakreslil rukou nebo podle šablony. Prostě se blbne. Přitom v Campinas v ofisu Ericssona jsem viděl i vyplněné reporty rukou. Jenže to bylo z jiného regionu a asi si tam na formu nepotrpí. Informace je přitom stejná. Takže: Brian jako area co-ordinator, smutný Jeff, nasupený Roger, chválený Nigel, Peter a Patrick z Rakouska (však já jim dám nějaké to přídavné jméno, až je trochu poznám) a já - to je zdejší sestava pro západní oblast státu Sao Paulo, Brazil.
(Později: Patrik je Rakušák jako poleno, dlouho a asi nedokonale bych popisoval rakušáctví, Peter se mi jako Rakušák vůbec nejevil a tak později, když mi sdělil, že jeho matka je Slovinka a otec Chorvat se vše vysvětlilo. Je velmi živý, nepředstavitelně nepořádný, v jednání obratný a mile drzý, a musí se na něj dávat pozor aby to nepřesáhlo meze).
Brazilci.
Přátelští, příjemní, velmi zdvořilí, ochotní pomoci, snaživí, usměvaví, velmi velmi kontaktibilní. Při hovoru chytají za ruce nebo se dotknou. Přátelští i tehdy, když si o cizinci myslí, že je gringo, tedy Američan. Nevím, jestli je nemají rádi nebo z nich mají spíš takovou legraci. Jsou velmi živí, v restauraci s hudbou kde hraje na kytaru a zpívá černoch, má na pomoc automatického bubeníka) lidi zpívají, není tu naškrobenost. Když se mne ptají odkudže tedy jsem, když ne gringo, říkám čeko, a oni po chvilce: á, čekoslovákia. A jak tu budu dlouho a co dělám a jestli se mi v Brazil líbí. V Brazil se mi líbí, odpovídám, oceňuji právě ten přátelský postoj lidí, skládám poklonu bonita senhoritas, zato pivo je năo bom. Někdy ukazuji na nápis Pilsener Beer na láhvi a říkám že do toho Pilsen to mám necelou hodinu autem a že pivo se narodilo u nás. A to tam, prosím mají ještě rozdílné názvy pro láhvové a pro točené! Cerveja a chop (objednávej: survéža, šop ).
Zdá se, že čím víc na západ od pobřeží, tím je výraznější venkovské prostředí, v dobrém smyslu slova. V Săo Paulo je každou noc zavražděno kolem dvaceti lidí, v Campinas, ve městě velikém asi jako Brno, měl hoch zájem o můj foťák a viděl jsem tam chlapa, co právě vytrhnul ženské kabelku a za křiku ostatních to metelil pryč. Tady, abych to nezakřiknul, klid. V bance jsou však ostražití pistolníci, v rozích haly mají betonové pancéřové desky za kterými stojí. S dírami pro revolvery.
Když jsem v papelalii kupoval kancelářské svorky a papír pro tiskárnu, vzbudil jsem pozornost prodavaček a když se ptaly odkud, ukázal jsem jim to na jejich mapě světa. Hned přiletěly s nějakým brazilským časopisem, kde byl článek o Praze, tak jsem jim řekl, že ta řeka je Rio Vltava a že pět set metrů od Domu Janka od Zvonu, (byla tam samozřejmě fotka Staroměstského náměstí), jsem bydlel. No, řekl jsem jim, že jsem tam měl casa (čti káza), což je dům a lež. OPBH ale neznají a takto to bylo jednodušší.
Na poště mám kamaráda, nosím mu fotky, co posílám jako pohledy (zdejší pohledy jsou ošklivé a ve špatné kvalitě, stejně jako mapy). Vždy mne vítá jako starého známého a prohlašuje, že je rád, že se může procvičit v angličtině, (se mnou se tedy pocvičí!) kterou se prý učil sám. Na poštu musím chodit, nesehnal jsem totiž známky jinde, v jednom kiosku mi paní nabízela, ale byly jen pro Brazilii. Aragao, tak se jmenuje, mi nyní poradil abych posílal aerogramy, prý se čtyři průklepáky vejdou do váhy.
Brazilci stále zvedají palec. Je to na znamení, že je to v pořádku nebo že souhlasí nebo se tím snad vyjadřuje přátelský postoj. Ale i ten vrátný co mne prásknul, že jsem se koupal v domovním bazénu nahý (za tmy, dámy), což mne stálo dvakrát přes sto dolarů pokuty (Brazilci jsou asi stejní puritáni jako Portugalci od kterých se to asi naučili), mi při otevírání vchodu ten palec ukazoval. U pumpy naplní nádrž, vrací klíč - zvedne palec, zeptá se jestli mám v ostřikovači vodu a nezáleží na tom jestli chci dolejt - zvedne palec, umyje přední okno a - zvedne palec. Celou dobu pobytu mi to bylo legrační i potom, co jsem začal zvedat palec taky.
Dodatečně musím napsat příhodu, která se týká kapitoly o lidech a která si to opravdu zaslouží. Protože mi „Marušky“ v Komerční Bance v Praze doporučily zvláště pro Brazilii EurocardMastercard, měl jsem problémy s výběrem peněz. Na tuto kartu lze v Brazilii vybrat peníze jen ze 2 (slovy dvou) bankomatů. Ke konci pobytu jsem jel do Riberiaro Preto do Citibank, kde Mastercard uznávali. Přijel jsem tři čtvrtě hodiny po zavření banky a na mé klepání se objevila tvář ozbrojeného hlídače. Když jsem mu sdělil, že jedu 350 km pro peníze, zavolal osazenstvo banky. Slečny řekly že zavolají do jejich centrální banky v Sao Paulo, jestli tam už udělali denní uzávěrku. Na tom záleželo jestli mi peníze mohou vyplatit. V Sao Paulo už uzávěrku udělali a pak se stalo něco neuvěřitelného. Vysypaly své peněženky a daly mi požadovanou částku ze svého, já jsem jen podepsal příkaz s datumem příštího dne. Zkoprněle jsem se vypotácel ven.
Dost se tu žebrá. Přijde dítě a začne něco vyprávět, starší to až tak nedělají. V mé oblíbené restauraci se zpívajícím černochem mne oslovil z chodníku přes nízkou zídku asi 12letý kluk. Žebral. Číšník mu, nijak nezdvořile, cosi řekl, slyšel jsem internacionálo. Kluk se usmál a odešel. Když jsem u toho žebrání: v Campinas jsem dal nějakému muži hrst drobných, čímž jsem „splnil“ bobříka dobrých skutků na jihoamerickém kontinentě, příčí se mi ale dávat peníze zdravým lidem nebo dětem. Není nic jistějšího, než že si na to zvyknou jako na zdroj obživy a nebudou se snažit něco dělat. Asi jako medvědi garbidžáci v Kanadě.
Psaní na počítači dovoluje různé doplňování a úpravy a tak to využívám, neboť jsem zpočátku psal jakmile jsem měl volno a později jsem poznal, že ne vše je tak jak jsem to viděl, začal jsem dělat různé vsuvky a dilíty a taky mne začaly zajímat třeba takové věci jako je vzájemné ovlivňování ras. Každá má nutně svou kulturu, stupeň vývoje (tzv. civilizační), mentalitu a já jsem tu na krátkou dobu abych poznal jak která rasa ovlivnila ty druhé. Tak se budu muset spokojit konstatováním, že bílá rasa naučila černou a rudou nosit hodinky a řídit auta, černá naučila tančit sambu a jen nevím čím ovlivnila rudá ty druhé. (aha, no guaraná, všichni přece pijí guaraná ). Ze začátku jsem nepoznal míšence, tedy jestli se jedná o míšení s černochy, či indiány, pak jsem byl Sandrou v Kodaku poučen, že se to pozná podle vlasů. Rovné vlasy indián, kudrnaté černoch. Co se týká Číňanů a Korejců (já je těžko rozliším) neviděl jsem zde smíšenou dvojici s bělochy. Sandra z Kodaku je inteligentní a příjemná míšenka (asi tak čtvrteční), jediná mluví anglicky, dokonce lépe než všichni recepční v našem hotelu. Napoprvé si zapamatovala celé mé jméno i když jsme pro jednoduchost říkali a psali jenom křestní. Ostatní personál mne vyslovuje Žan, jedině Sandra Jan.
S domluvou jsou potíže, anglicky mluví opravdu málokdo. Většinou ti, co byli ve Státech, naprosto se to pozná podle výslovnosti. Recepční v hotelu se mne třeba ptají jak se řekne anglicky šúva, tj. déšť a další. Tak to si pak připadám móc důležitě a povyrostu o metr. Zkouším italská slovíčka, pokud je znám, ale nereagují jak by se dalo čekat. Čento jim připadá neznámé, sto je přece siénto To, co je slyšet coby angličtina od zaměstnanců fy Ericsson, je hrůza, výslovnost je strašná, jako ostatně u všech národů románské skupiny. Brazilci jsou velký národ (asi 185 miliónů), a jako takoví znalosti jiného jazyka příliš nepotřebují. Viděl jsem tu ale v Săo José asi tři jazykové školy, tedy na angličtinu, ta proniká i sem, jsou tu Club of CD, kovbojové z Marlbóra lemují dálnici. Možná, že amerikanizace je na tomto kontinentě největší právě zde. Brazilie asi nebude typický jihoamerický stát jak jsem si snad představoval. Žije zde prý hodně Němců, němčinu jsem ale, kromě v hotelu v Santos, neslyšel. Je zde továrna na VW, snad donedávna vyráběla „brouky“. Po válce se jich sem hodně nastěhovalo (schovat) a tak tu je vidět převaha i německých značek aut.
Na stanovišti taxíkářů, kde má jejich čubička svou krásnou boudičku, (to si musím vyfotit) zdraví taxikáři každého, kdo jde kolem. Přitom se mi zdá, že to není profesní podbízení, ani že by se tomuto chování museli učit, je to jaksi v nich. Je tady dost Číňanů, patří zřejmě k bohatší vrstvě. Jsou tady už asi delší dobu, mluví dobře portugéze. Slyšel jsem taky, to jsem byl ještě v MÚZO, kde byl i Petr Feřt, že zde neexistuje rasová nesnášenlivost. Petr jezdil na čs. lodi jako elektrodůstojník, pendlovali mezi Kalifornií a Brazílií a říkal, že se zde málem oženil. A tím se (zcela náhodou) dostávám na subtéma ženy. Jo, tato část je o lidech a ty ženy se jako sub... ehm, docela to pasuje. Ženy jsou zde prostě nádherné s tím exotickým šmrncem, ztepilé, jak jen si může každá přát. Díky té rasové snášenlivosti jsou ve všech možných paletách barev. Od hnědých až po světlovlasé. Zapomněl jsem na indiánskou větev, ta k tomu má taky co říct. Když jsem jednou večeřel ve venkovní restauraci dávali přenos v televizi nějakého fotbalu. Ženy tam měly obsazeny asi čtyři stoly a velmi živě fandily, byly jako děti z mateřské školky na loutkovém divadle, dost jsem se bavil. Ony tu jezdí i na motocyklech, v tričkách s ramínky, s holými lokty (a to já jsem měl na motorce nerad). Sub kapitolu o ženách můžu uzavřít Stanovým: brilliant.
Města, lidská obydlí.
Města mi připadají stejná, vždy uprostřed je centrum s obchody, spoustou restaurací, banky, úřady. Směrem z centra, výškových (tak do 18ti pater) budov ubývá, jsou zde spíše obytné domy a více než v centru jsou nízké, jednopatrové, k okraji přízemní domky, kde je přímo před domkem nebo už pod střechou stání pro auta. Pokud to není skutečně chudinský domek, všude jsou na zemi keramické dlaždice. Brazilci jsou velmi čistotní, stále něco myjí (dokonce i mříže od zahrady), vjezd do hotelu myli zřízenci strojem a saponátem, chvíli jsem na to nevěřícně zíral. Jsou ale zároveň i čuňata, pán s dětmi v zaparkovaném autě dopije cocacolu, dojí cosi v papíru a šup s tím z okna. Chodníky v centru, kde jsou úřady, jsou plné kancelářských svorek. Úředníci je prostě vyhazují z oken. Na dálnici lítají odpadky z aut každou chvíli. Tím je vytvořena pracovní příležitost pro sběrače odpadků – prázdných plechovek od nápojů, pochodujících kilometry podél dálnice s igelitovými pytli na zádech.
Vstupní prostor do našeho apártmánového domu vypadá jako obývací pokoj. Sedací souprava, stolky, vázy s květinami, obrazy na stěnách. Skla ve výtahu, pro svou čistotu, nejsou vidět. Domovník - strážce každé ráno sbírá cosi neviditelného, napadaného do bazénu. Často v něm mění vodu. Architektura domů se mi líbí, nejsou zde dva stejné, jsou i barevně laděné. Občas je na střeše zahrada, viděl jsem i vzrostlou palmu. Jednopatrové i přízemní domky jsou ale i v centru, jsou však očividně starší slohově, tedy asi z doby, kdy tu výškové budovy ještě nebyly. Săo José do Rio Preto je prý staré jen asi 50 let. Obchody nemají viditelné dveře, celá stěna do ulice se nějak otvírá, asi roletou, z ulice je vidět celý obchod se vším zbožím. Činžovní domy mají podzemní garáže, náš má dvoupodzemní, otevírají se dálk. ovladačem. Domovník-hlídač pozdraví a otevře dveře. Náš dům, i domy v okolí mají domovní bazén, fit místnost s různými mučidly, saunu, dětské minihřiště. Všude pořádek, čistota. (Proč jsem se nechával očkovat, nevím). Květinová ozdoba zahrad a domů je velmi působivá, palmy, fíkovník velký jak dub, různé „naše“ pokojové rostliny, ibišek, dieffenbachie (ta mrcha, kterou používají amazonští indiáni do šípového jedu) a různé jiné zelené okrasné. Viděl jsem na ulici, u paty stromu krásné tmavě fialové listy, byl to plevel.
Domy mají vždy dva výtahy: elévador sociál, ten je pro nájemníky, a elévador service. Snad jako dopravní, pro řemeslníky nebo pro ty, kteří chodí do bytů uklízet, prát ap. V každém bytě je díra ve stěně pro klimatizaci, v bytech, kromě koupelny není kohoutek na teplou vodu, okno lze zavřít zcela jen jednoduchou žaluzií, nebo skleněným půloknem. Okna jsou celkově menší než v našich šířkách, zde se tak chrání před horkem. (Na jedné straně ulice je vždy více obchodů s ventilátory, slunečními brýlemi. Objevil jsem dokonce tři vedle sebe. I skla brýlí jsou mnohem tmavší než u nás).
Do zdejšího bytu se vstupuje malou chodbičku od výtahu, společnou ještě s druhým bytem. Vstupuje se rovnou do obýváku, bez předsíně, žádné věšáky na kabáty, pláště, žádné police na boty. Ve všech místnostech, tedy i v ložnicích, jsou na zemi dlaždice, které by nás asi doma studily. Z obýváku lze vyjít na balkon, do kuchyně do obýváku, na WC (celkem jsou v bytě čtyři) a do chodbičky s dveřmi do čtyř ložnic. Název ložnice si zaslouží jen jedna. Má asi 18m čtverečních a má i svou koupelnu s vanou, sprchou, WC a bidetem. Ostatní jsou krcálky 3 x 3,5m. Ve všech jsou vestavěné skříně se šuplaty, ze kterých jsem si musel udělat pracovní stolek. Ze začátku jsem datloval do notebooku sedíc u postele na nějaké bedničce.
Okna v okolních domech nemají záclony, jen zástěny nebo žaluzie proti slunci. Večer jsou jako výkladní skříně, všechno je vidět. Některá okna i balkony jsou opatřena sítěmi, důvody mne napadly tři: vypadávání dětí a vylétávání domácího ptactva ven a vlétávání nedomácího ptactva a netopýrů dovnitř. Jenže na ptáky se mi zdají oka sítě dost veliká. Zkusím se na to někoho zeptat. K nám se po zdi, do 6. patra vyšplhala malá ještěrka.
Zdejší byt má kuchyň s množstvím regálů a skříněk, kamennou mycí plochou sousedící s plynovým sporákem (plyn tu hoří nezvykle světlým plamenem, už se mi podařilo ho přehlédnout). Z kuchyně jsou prosklené dveře do dalšího prostoru s pračkou, žehlicím prknem. Odtud lze vyjít zadním vchodem k elév. service. V prostoru service je praktická věc: masivní keramická výlevka-vanička v kombinaci s valchou na přeprání drobných věcí. Ta věc má přední vnitřní stěnu šikmou a vroubkovanou. Prostor service má svůj WC a skladovou komoru.
Co jsem zahlédl mimo nájemných vysokých domů, toho je zatím málo. Myslím tím přízemní domky ve městech. U většiny je za branou na straně k chodníku zastřešené stání pro auto, či auta, pak se jde rovnou do obýváku. Domky jsou stavěny i jednodušeji, jsou mnohem menší. Všude je bohatá květinová výzdoba a to i v těch chudších. Ještě k těm vysokým domům: hodně z oken visí vlny kytek, celé keře, hezký pohled.
Ulice zde mají jednu zvláštnost. Mimo centrum, kde je rychlost redukována semafory, jsou řidiči omezováni v rychlosti tzv. lombadami. Jsou to příčné hrby přes celou šířku, jsou označeny žlutými pruhy a někde i nápisem lombada. Přes ně se dá přejet jen velmi pomalu, někdy i skoro zastavit. Snad 90 % ulic jsou jednosměrné, směry se pravidelně střídají a ulice jsou navzájem na sebe kolmé. Další neobvyklostí je, mimo centrum, velký rigol přes celou šířku ulice (valeta), aby při zdejších vydatných slejvácích voda rychle odtekla ke kraji a do kanálů. Ty jsou zapuštěny pod obruby chodníků a jsou obrovské. Vlezl by tam člověk. Čím více s kopce, tím je kanálů více, jsou větší. Větší je pak i klenutí ulic. Pozorovat při bouřce proudy vody na ulici, je pro našince opravdu zážitek. Ulice kde bydlím je vzdálená od vrcholu kopečka asi 300 metrů, k vrcholu je množství kanálů, a přesto při nedávné bouřce se u našeho domu voda hrnula snad 20 centimetrů přes chodníky. Povodeň. Má duše vodáka plesala a nadšeně jsem si z balkonu ten příval fotil. Ne Rua (ulice) ale Rio Independencia. Sakra, ta ulice by se dala „jet“! Pozoroval jsem taky hlavní ulici, pokud to viditelnost dovolovala, chvílemi bylo, pro hustotu deště, vidět jen asi 200 metrů a tam už byla opravdová řeka. Auta zastavila a řidiči čekali až to přejde. V únoru byla další „pěkná“ povodeň, po které přišel Nigel Patey do apartementu úplně promočený a vyprávěl mi jak seděl v restauraci a když při dešti voda dostatečně na ulici stoupla, neodolal (pomohlo mu k tomu množství vypitých piv), a vrhnul se do ulice - řeky a P L A V A L mezi zaparkovanými auty. Bez tří centimetrů má dva metry výšky a když jsem se ho ptal kolik tam bylo vody, ukázal si na prsa. Nigela mám rád, je přátelský, vstřícný a dobře se s ním pracuje.
Po dešti jsou ulice naprosto čisté, voda odnáší i igelitové pytle s odpadky, které nejsou ve svých vyvýšených stojanech. (Vlastně teprve teď jsem našel vysvětlení proč jsou odpadky dávány do těchto stojanů). Deště zde, to je opravdu zážitek. Když jsem už zmínil ty odpadky, tak pozorovat popeláře (o popel se ale nejedná, v domech se netopí) je jako sledovat nějaké sportovní utkání. Oni jsou neustále v běhu, utíkají k domům, popadnou nádobu a běží s ní k autu, otočí se a běží pro další. Jsou to sportovci a je to vidět na jejich svalech na nohou. Tady jsou všichni fotbalisti.
K městu patří i automobilový provoz a ten je tu trochu odlišný. Nejsou zde značky jednosměrek. Ta hlavní odlišnost je ale ježdění na červenou. V podstatě se červená respektuje, jen když v „zeleném“ směru něco jede. Pozdě večer, nebo v noci, když je provoz slabý, pak auta na červenou nezastavují (řidiči se při zastavení obávají přepadení) a svůj úmysl přejet křižovatku ohlašují troubením. Auta jedoucí na zelenou s tím počítají a je tu další troubení. Hodně mají řidiči ve svém troubení svůj vlastní „podpis“, na příští křižovatce troubí stejným způsobem, takže se dá sledovat, jak se auto přibližuje a vzdaluje. Stejně, jako se nerespektuje červená, nerespektuje se ani chodec na přechodu. Profičí těsně za zadkem, nebo skoro přejedou špičky bot. Málokdo tady dává blinkr, takže to byl ze začátku pro mne trochu problém, pak jsem si zvykl. Na dálnici jezdí hodně auta v levém pruhu a do zrcátka se moc nedívají, kdo chce takové auto předjet musí zatroubit nebo posvítit. Nikdo se tady ale kvůli tomu nerozčiluje a ještě jsem neviděl, že by si nadávali nebo ukazovali různé „pozdravy“. (Vlastně jsem neviděl žádnou rozmíšku, kromě příhody na poště, žije se tu prostě jinak). Ještě tedy k autům: Auta tady jezdí převážně menší než u nás - a to tu mají rozhodně větší vzdálenosti. Hodně VW Gol, což je tedy Golf, Passat se tu jmenuje Parrati, Fiat Palio, málo Renaultů. Sem tam nějaký Opel Vectra. Z nákladních střední Mercedesy, z těžkých hlavně tahače Volvo.
Už jsem psal, že Brazilci rádi troubí, vrchol byl ale při mé zpáteční cestě od moře ze Santos. Každá dálnice tu má své jméno, tato se jmenuje Immigrantes, šplhá od moře snad stovky metrů do terénního schodu, příroda je tam nádherná, dole v úzkém údolí jsem zahlédl naprosto panenskou řeku, (proč tu nemám loď?), ze strání se valí vody v malých vodopádech, vršky kopců v nízkých mracích a vegetace: deštný prales. Vše zelené divoce bují, dere se ke světlu, spousta stromů už jsou jen jako nosiče lian, naprosto prorostlé, nedá se nikam vejít. Na stavbě této dálnice si přišli na své, místy jsou téměř kolmé stěny (ne holé skalnaté ale opět prorostlé), jede se z tunelu na estakádu a zase do tunelu. Santos je asi oblíbeným místem pro obyvatele toho děsného Săo Paulo. Byla neděle večer a Immigrantes byla přecpaná auty. No a v těch tunelech všichni troubili, a když jsem se díval do aut, smáli se tam a měli z toho velkou radost. A tak jsem taky troubil a taky se smál a měl jsem radost, že třeba nejsou lidi zamračení a distingvovaní (yes, to je ten správný výraz) jako v té naší Evropě a že si tak pěkně zablbnou. Klaksony tu mají nejrůznější zvuky, od známých fanfár přes ržání koní k houkání námořních lodí.
Podél dálnic je množství prodavačů ovoce a šťáv z nich, ovoce za poloviční cenu, nápoje o něco dražší. Některá prodejní místa mají i větší výběr, jsou tu vidět zavařeniny všeho možného, med (portugalsky mel). Většinou jsou tyto přístřešky na noc opuštěné, prodavači večer všechno naloží do svých dodávek a ráno opět vybalují. Nápoje prodávají chlazené, mají na to velkou oranžovou kouli ve které lahve přechovávají. Súka oranža je vymačkaná šťáva z pomerančů, k mání je slazená i neslazená. Kadočkana je šťáva získaná lisováním nějakých stvolů (cukrová třtina?), prodává se na dálnici a oni na to mají hezký lisovací strojek poháněný malým benzinovým motůrkem. Překvapilo mne, jaké množství tekutiny ten stvol obsahuje. Přidají do šťávy citron a led a velmi chutný nápoj je hotov.
Vsuvka. Teď mne už nic nenapadá a tak si jdu otevřít tu sedmičku červeného, je Štědrý večer. Alespoň pro mne, místní zde mají Papá Noela, což je asi brácha toho Santa Clause importovaného do Čech v jedné bedně s McDonaldem. Ďéduška Maróz jólku nám priňós. To bylo zase, když jsem já byl malý a Velký bratr nám cpal to jejich. Já zůstanu u toho Ježíška i když není „světový“, jsem totiž konzerva a on mne už zná. Dopisujeme si spolu, tedy píšu mu vlastně jen já. Pravidelně, každý rok. Zrovna včera jsem mu psal: Ježíšku, já už budu hodný, dej mi k Vánocům, - vždy píšu Vánoce s velkým „v, nějakou, ani nemusí být moc hezká, ale atˇ je to podpora a ne potvora, ne hloupá a na kterou bych se mohl spolehnout. A atˇ si nemusíme vždy složitě vysvětlovat, co má být mezi dvěma jasné a samozřejmé, a atˇ jí moc nevadí to, co jsem se nenaučil ani to čemu jsem se neodnaučil a už asi neodnaučím, protože už jsem starý pes i když mám na paměti co je psáno u slunečních hodin na domě v Novém Městě nad Metují: hodiny utíkají rychle, pamatuj na konec. Je to tam napsané i latinsky ale to jsem si nezapamatoval. A ještě si přeji, aby moje děti byly zdravé a v životě spokojené. Taky by mi mohly začas/občas přinést do starobince dobrý štrúdl... A to červené je brazilské Forestier Reserve Cabernet Sauvignon, ročník 1996, a vůbec to nebyl špatný ročník . Problém je jen s teplotou, má se pít při 16 až 20° C, takže DO SEDÉÉL, ať to nezteplá. O pár chvil později: nebezpečí zteplání zažehnáno, láhev je prázdná. Zase ta latina, Carpe diem, což je využij dne, a což jakýsi cynik s červeným nosem přeložil - chlastej. A já s tím nesouhlasím, protože mi můj otec v mých patnácti, výpraskem, předurčil životní dráhu abstinenta nebo alespoň člověka nehledajícího útěchu v alkoholu…a občané města Săo José do Rio Preto si pletou Vánoce se Silvestrem. Rachejtle a troubení aut. Takže: kde jsi, má foukací harmoniko? Boa noite (čti nojč), dobrou noc, good night.
Pisatel, dosud se ostýchám napsat spisovatel i když se jím cítím být již řadu let a doufám, že budu i v čítankách, se na tomto místě omlouvá za ryze osobní projevy ale nevylučuje, že se nebudou opakovat (budou-li např. další láhve saviňonů). Tak, a zítra si půjdu vyfotit tu čubičku, co má boudu na taxikářském štaflu a pak se půjdu podívat k Lado Artifical, což přes honosné jméno se mi jeví jako obrovská kaluž vody, kam se voda stéká při místních slejvácích. Podívám se, zda tam náhodou nejsou želvy South American River Turtle i když je to jezero. Vydrží taková želvička transport do Republica Checa?
Jeffovi neprodlouží kontrakt, řekli mu, že pro spoustu chyb, kterých se dopustil. Je z toho smutný, počítal s návratem ze Skotska, kam chtěl jet k nějakému známému. Plánoval, že si tu nechá všechny věci a taky se strachoval o pokoj, který jsem si s ním, na jeho prosbu vyměnil po pár dnech jeho bydlení tady, aby se tam s tou jeho Brigitte vešli. Před jeho vyhazovem mi ještě ukazoval kolik si tady vydělal, plánoval koupi domku. Na meetingu v Campinas, si tedy pustil hubu na špacír, neboť prý neměl co ztratit. Do té doby byl naprosto shut up, což mne trochu překvapilo, netušil jsem, že i v tak demokratické zemi, jakou Británie bezesporu je, existuje „držhubáctví“. Takže pozor, pane Dobeši z Ostravy, s vaší písničkou “Včera jsem na disku, popil skotskou whisku s mechanikem firmy IBM...“. Věci jdou stejnou cestou a spatřovat v západním systému ideál je naivní. Já jsem rád, že Jeff zde končí, odpadnou mi problémy s ním spolupracovat a pak - zjistil jsem, že pomlouvá každého, kdo právě není přítomen.
Místní angloskotská grupa je opravdu zvláštní a nevím, jestli to mám přičíst charakteru jen této skupiny lidí - kontraktorů. Jezdí po světě, vydělávají i na britské poměry velmi slušné peníze, anebo je to prostě rys národních povah. Ráno často ani nepozdraví, za něco navíc nepoděkují, vstřícnosti si neváží. Na této skupině lidí zde jsem neobjevil žádnou kladnou národnostní vlastnost, snad kromě toho, že člověku věří, předpokládají pravdomluvnost a to je pro nás trochu nezvyklé a potěší to. Se zde přítomnými Brity se lze bavit hlavně o penězích a kdybych jim třeba řekl, že si chci nahrát brazilského černocha, který zpívá a hraje na kytaru v mé oblíbené outdoor restauraci, považovali by mne asi za zvláštního. A tak se přikláním k cizímu názoru na tyto lidi. Oni jsou většinou bez dalšího vzdělání, v šestnácti opustili školu, dělali leccos, mnoho z nich sloužilo v armádě. Jsou zvyklí vydělávat dost peněz, rádi utrácí za drahé věci. Okázale utrácí. Čím dražší věc si koupí, tím jsou větší frajeři a tím víc to vytrubují. Brianovi stojí kdesi ve Skotsku nejdražší model BMW. Když jsem mu říkal, že je to škoda, že to stárne aniž to užije, odpověděl, že to nevadí, že si koupí nový. Chlubil se fotkama, fotil auto ze všech stran, jak na veletrhu. Legrační. Napadlo mne přirovnání těchto lidí k našim stavitelům vodních děl, či jiných obřích projektů. Tam, kde tekly peníze. V padesátých létech jezdili uranoví horníci z Jáchymova na flám do Karlových Varů taxíkem. V druhém taxíku jel jejich klobouk. Aby každý věděl, že si to mohou dovolit. Ať je to jak chce, jedno je jisté, od Britů zde se mohu přiučit jedině angličtinu. Nic víc. Odborně na úrovni nejsou.
Musím trochu datovat. 11. ledna jsem vezl Nigela do Săo Paulo na letadlo, měl jsem trochu obavy, jak se vymotat zpět z města na dálnici . Pro jistotu jsem si vzal souřadnice při vjezdu, ale GPS jsem při jízdě neobsloužil dobře (velmi vážná chyba) a tak jsem se musel při zpáteční cestě spolehnout na svůj instinkt. Kupodivu to dopadlo dobře a na rozloze asi 50 km jsem našel tu správnou cestu, správně jsem odbočil, správně se zařadil do pruhů a správně vypadl z toho hnusného města. Provoz je tam velmi hustý, rychlost veliká a je velmi snadné dostat se někam ale úplně jinam. Později, při jízdě ze Santos jsem se na ten svůj instinkt spolehl a pak jsem jezdil po Săo Paulo skoro dvě hodiny a nevěřil jsem ani kompasu ani GPS. Velký vůz ani Polárku tam neuvidíš. Padesátkrát jsem se ptal na Bandereiros, to je dálnice k nám, na severozápad. Tu noc jsem byl naprosto zblblý. Jezdit v noci se nedoporučuje, jak dokládá turistická zkušenost jedné anglické rodiny.
Z tisku:
Jeden prázdninový příběh, který milovníci Brazílie jistě rychle poznají. Ostrovní noviny plní tragédie britské rodiny užívající si prázdniny v blízkosti Ria de Janeiro. Rodina se pohybovala v okolí města Angra dos Reis, pobřežního letoviska, odkud se vyráží na přilehlé ostrovy a do známého koloniálního městečka Paratí. Ve vypůjčeném autě se krajinou zjevně pohybovala podobně bezstarostně, jako je zvyklá z Evropy. Výsledek je hodně ošklivý: šestačtyřicetiletá Londýňanka Eloise Dixon byla před zraky svých dětí dvakrát střelena do břicha a bojuje o život v brazilské nemocnici.
Příběh by byl téměř komický, kdyby nekončil tak špatně. Britská rodina podle všeho neuměla portugalsky, Brazilci v průměru také nejsou žádní mistři světových jazyků. Rodina odbočila z hlavní silnice, protože sháněla vodu, portugalsky agua. Místní jim horlivě ukázali směr, ovšem do čtvrti s názvem Agua Santa, tedy Svatá voda. Nějak se nezamysleli nad tím, proč by rodinka cizinců s dětmi mířila do míst ovládaných známým drogovým gangem Terceri Comando Puro. Když renault z půjčovny do Svaté vody dorazil, poslali místní jeho pasažéry k čertu, jak je v kraji zvykem. Britové nerozuměli - a místní nerozuměli, že Britové nerozumí. Když tak turisté pokračovali v cestě, místo aby uposlechli výzvu, že mají zmizet, zareagovali obyvatelé chudinské favely podle standardních zvyklostí - zahájili palbu.
Brazílie je pozoruhodná země, ale některé věci se tam prostě nedělají, a nejen tam. Ve vedlejší Argentině například “chytré” navigace v autě začnou blikat a pípat, když se přiblížíte k problematickým čtvrtím, kterým se tam ovšem neříká “favelas”, ale “villas”. Pokud podobné pomůcky nemáte k dispozici, nabízíme neohroženým cestovatelům zdarma několik základních rad.
Rada číslo jedna: nikdy nejezděte do míst, o kterých nic nevíte. V neznámém prostředí se držte hlavních cest a nezajíždějte do uliček. Dávejte neustále pozor, kam jedete - favely nejsou v přehledných prstencích, ale prostupují chaoticky městy. Jedno špatné odbočení a rázem se místo mezi usměvavými středostavovskými bytostmi pohybujete v ulicích, připomínajících temné srdce Afriky.
Rada číslo dvě: když už špatně odbočíte a neznámá čtvrť okolo vás začne vypadat divně (to časem celkem spolehlivě poznáte), okamžitě odtamtud vypadněte. Nesnažte se projet ani prokličkovat, prostě se otočte a vypařte se přesně tudy, kudy jste přijeli. Plná čára, zákaz otáčení a podobné kudrlinky nejsou žádný argument, nejste ve Švýcarsku.
Rada číslo tři: pokud se dostanete do problémů, potlačte morální převahu Evropana a nikdy, opravdu nikdy, si nehrajte na hrdiny. Odevzdejte bez velkých cavyků peníze a opět co nejrychleji zmizte. Tihle hoši mají v kapse kvér či břitvu a v krvi jim právě koluje bůhvíjaké svinstvo. Zkušení Latinoameričané vědí, že je lepší přijít o pojištěné auto, které si od vás přišla na křižovatce při čekání na zelenou “vyzvednout” skupinka sympaťáků s revolverem, než ty dobré muže nutit, aby vám před převzetím vozu museli prostřelit hlavu. Čert vezmi těžce vydělané reály.
Rada číslo čtyři: nikdy nezůstávejte na ulici ve stojícím autě, stáváte se dokonalým a zcela bezbranným terčem (podrobnosti viz rada číslo tři, převzetí vozu na křižovatce). Po zaparkování vždy vystupte a vydejte se do budovy, kam máte namířeno. V jihobrazilském Porto Alegre takhle vloni za bílého dne zastřelili dva mladíci ženu, která ve voze čekala před školou na své ratolesti. “Jak mohla udělat tak školáckou chybu?” kroutili nechápavě hlavou zkušení místní.
Zkrátka, Brazílie je vzrušující země, ale má to své mouchy.
Předtím, než jsem se seznámil s těmito radami, jsem si udělal poznávací výlet. Na velmi nedokonalé silniční mapě (zdejší kartografie je většinou děs) brazilského státu Sao Paulo jsem si našel trochu vody a vyjel jsem na dálnici Via Washington - Luiz. Odbočil jsem na místní komunikaci a zamířil k přítoku řeky Tieté, která ústí do řeky Paraná. Cestou jsem fotil krávy bez rohů, strašně křivé sloupy el. Vedení (smrky tam nerostou), staroušky na vozíku za koníkem, modře natřený kostel v malém ospalém městečku Nova Aliancia. Konečně jsem dojel k jezeru (jsem zrozen ve znamení raka - a to je vodní zvíře) a poměrně nesnadno jsem dosáhl přístupu k vodě. Zde jsou strany dálnice, i silnic ohraničeny ploty a prakticky se nikam nemůže, každý kousek někomu patří. Patřil tedy někomu i přístup na břeh. Byla to jakási rekreační oblast a tak jsem se zeptal nějakého člověka, zda můžu vstoupit na pozemek. Bylo to bez problémů, nabídl mi ovoce, které právě trhal ze stromu s dlouhými listy. Plody vypadaly jako jablko, měly však dužinu mnohem tenčí a kyselejší. Dobrý byl jádřinec a tak jsem jich pár snědl. Na břehu jsem byl sám, na druhé straně jezera bylo jakési rekreační zařízení (to je tedy termín!) tam se lidé koupali a tak uklidněn, že mne ve vodě nic nesežere, jsem do té neskutečně teplé vody vlezl i já. Naprosto žádný pocit osvěžení . Až teprve na břehu jsem si nechal ovívat mokré tělo. Samozřejmě jsem tam pak vlezl i nahatý, obezřetně, protože i když se zde velmi oblíbená samba podobá kopulaci ve stoje, tak i dvouleté holčičky mají vždy i horní díl plavek. A dole třeba plenky. Na břehu byli vyplaveni vodní šneci, dosud živí i už jen jejich prázdné ulity. Pár prázdných jsem si vzal. Na kolíku čnícím z vody jsem uviděl sedět tři brouky, asi létající. Vypadali hrozně, samé kusadlo a pícháky. Naježení jako bojové vrtulníky USAF. Složitě jsem se připravoval je odchytit, nanečisto jsem si nacvičoval pohyb s krabičkou od cigaret, ukázalo se ale, že jsou dávno mrtví, byly to už jen mumie. Čeká je cesta ke sběrateli do Kladna v krabičce od filmu.
Ještě o cestě tam. Přijel jsem do jednoho místa, které nebylo ani na mapě, projel jsem ho a po pár kilometrech silnice končila a dál vedla jen polní cesta, červená, jako půda tady všude, s velkými rigoly po deštích. Po dalších kilometrech, kdy mne lidé sekající cukrovou třtinu zdravili - protože kdo tudy jede, musí být určitě místní, jsem přijel k osamocenému prostému domku, kde mi stařík vysvětlil cestu po polních cestách. (konečně si trochu budu bloudit!). Nejdůležitější je vždy směr vlevo, vpravo a tak jsem se snažil z jeho řeči to vypátrat. Rozjel jsem se a po chvíli jsem začal zkoumat velké hroudy na pastvině, některé i asi metr vysoké, vypadaly jako hnízda mravenců, ale žádného jsem neuviděl. S brouky je to slabší, slíbil jsem nějaké pro sběratele, na poli však není vůbec nic, nanejvýš mravenci . (Později na pobřeží, u Santosu, kde je jiný charakter podnebí jsem odvalil kámen a pod ním taky nic). Odloupnul jsem kůru ze suchého stromu - nic. Na trávě byly luční kobylky, ve městě švábi a jinak nic. Vydatné deště asi nedovolí tuto formu života.
Myslím, že to bylo v městečku Adolfo, kde jsem se zastavil na jídlo a pak vlezl do doporučeného obchodu, chtěl jsem koupit široký jihoamerický klobouk, co nosí lidi na plantáže. Krámek byl ale jako vystřižený z filmu o Divokém Západě, zkrátka hardware: motyky, lopaty, lasa, kožené chrániče se střapcema na nohy jezdce, ostruhy, uzdy a ohlávky, konve, hadice, boty ze surové kůže a konečně klobouky. Jenomže až po zaplacení, kdy jsem si myslel, že prodavač řekl patnáct (ty mé znalosti portugalštiny!) a on mi na padesátireálovou bankovku nic nevrátil, jsem pochopil, že se nejedná o normální krámek pro normální lidi, ale o krámek, kde se prodává americký western a tím jsem naprosto ztratil zájem. Kovbojský klobouk si koupím když tak v Texasu, ne v Brazílii. Už to, že byl klobouk z nějakého laminátu, mi mělo signalizovat něco divného. Vrátil jsem klobouk, dostal jsem peníze a když jsem vycházel, prodavač něco mrmlal ke staříkovi, který celou dobu pozoroval, jak si gringo kupuje takovou drahou blbost.
Na venkově jsou vidět hodně koňské povozy, jednoosé vozíky, tažené jedním koníkem, kola mají pneumatiky a koníčkové se mi zdají menší než u nás. I tady, v Săo José do Rio Preto jsou vidět koně hned za centrem, volně se popásají. Venku jsou hodně jezdci, je pro ně vedle silnice pás udusané země a jak jsem odposlechl na asfaltu, koně zde nekovají.
Je 9. února, dlouho jsem nic nenapsal, minulý týden byl velmi perný, reporty jsem psal do noci a ráno nanovo, tento týden nic není, budeme v poloze stand by, udělal jsem v naší skupině 50% surveys a stejně tak reportů. Stejný maratón jako v Motorole. Nigel si pomáhá pitím nějakého energy drinku aby to vydržel, přitom je to mladý kluk, já jsem se nasměroval na pití běžného nápoje guaraná, vyráběného z keře, či stromu stejného jména. Je to dobré, chuť to nemá s ničím srovnatelnou a obsahuje to nějakou podpůrnou složku (u nás Red Bull). Začali s tím kdysi zdejší Indiáni a prý je to tak energetické, že se vlastně v Brazílii nedrží odpolední siesta oproti jiným jihoamerickým státům. Trochu to snad funguje, stejně jsem ale musel v pátek na dálnici Washington - Luiz zastavit a snad jsem i spal. I když jsem si řekl, že už nebudu spát na sedadle řidiče abych si opět nepřivodil „německý svodidlový šok“, zase jsem to udělal. Leknutí po probuzení bylo ale podstatně menší než tehdy doma na D1 a tak se zdá, že to tréninkem vyléčím.
Každou noc, skoro pravidelně ve tři čtvrtě na dvanáct tu (v Săo José do Rio Preto) začíná hra na xylofon. Zprvu jsem si myslel, že ten zvuk patří k místnímu stylu života a že někdo píská nebo na nějaký hudební nástroj ten pronikavý tón vyluzuje. Bude to ale asi noční sovička. Chci si jí nahrát, ale když vystrčím magnetofon z okna, přestane. Před několika dny jsem nějaké sovičky viděl, byl den, silně pršelo a jedna z nich seděla na drátech el. vedení, měla roztažená křídla a očividně se sprchovala. Byl na ní hezký pohled, jen fotky nestojí za nic, déšť byl opět dost hustý, musel jsem jí fotit z auta. A když jsem u ptáků, tak z těch co jsem viděl, byl jeden, velikosti našeho kosa ale se silným a tupým nosem . Byl černý (i s tím nosem) a nenechal se vyfotit. Vysoko plachtí dost velký černý pták s kolmými střapatými konci křídel. Je to prý maritákas- Arár Urubus, žere uhynulá zvířata. Atraktivní jsou zelení ptáci, létají v hejnech a hlasitě křičí. Neviděl jsem je nikdy v klidu, velikost asi jako korela a taky tak řvou. Na venkově jsou vidět „velké straky“ - to jim tak říkám já, mají stejnou vizáž, dlouhý ocas, jen barva je hnědá se světlým pruhem podél. Viděl jsem je vždy u obydlí, na farmách a u domečků. Holubi jsou stejní jako u nás, hrdličky se zdají trochu menší a k mé radosti jsou tu i vrabci proletáři. Krásně se jmenují v portugalštině: pardal. Hezký je také středně velký pták, okrově zbarvený se žlutým bříškem. Vyfotil jsem ho ve městě na stromě, později jsem viděl jak sedá kravám na hřbetech a něco z nich zobá.
Je čtvrtek 18. února a já balím. I notebook a tak končím s psaním tady, v Sao José do Rio Preto. Na poslední chvíli se vyrojila práce u Bauru a tak zítra ráno budu poletovat někde jinde, zatímco bych měl mít klid na udělání pořádku po sobě v pracovních věcech a klidného sbalení. Do prčic práce. Nebo portugalsky: merda. V sobotu budu muset dost brzo vstát, letadlo ze Săo Paulo letí ve tři odpoledne a v neděli jsem na Ruzyni v deset dopoledne. (A už ve dvě odpoledne mi bude škrábat v krku od pražského ovzduší).
Nějak jsem nestihnul kapitolu o přírodě, jídle (o to jsem byl požádán) o karnevalu v Santos a další. Možná příště nebo ústně. Nějak mi to psaní už nejde. Takže asi už nikdy. Sedím ve svém bytě, kde mne nikdo nečekal, kde tři (kdyby jenom tři) měsíce nikdo neuklidil, venku je kolem nuly a skrze mé špinavé okno vidím špinavý chodník, který nikdo nezamete, natož aby ho umyl. A tak co tady? Posílám své updatované CV, když mne tam zase chtějí.