Report z divné země, je datován do roku 2004. Nevím, jestli slavný a dnes zatracovaný Kolumbus měl povědomí o tom, jak dopadne vliv evropských přistěhovalců na pozdější vývoj. Ale nynější občané určitě nepředpokládali, že budou bojovat s jídlem tak nezdravým, jako jsou hranolky, hamburgery nebo párky v rohlíku, kterému nevím proč říkají hot dog. Proč zrovna začínám své putování po Americe tak negativně, je nasnadě. První, co upoutalo mou pozornost, je neuvěřitelné množství velmi tlustých lidí. A co jiného než french fries a výše jmenovaná jídla mají na svědomí skutečnost, že si kupodivu připadám hubený.
Amerika, země tisíce přívlastků, je hlavně zemí velkých kontrastů. Tím nemyslím chudobu a bohatství, ale hlavně styl života. Průměrný Američan jede pro noviny autem, i když to má za rohem baráku. Trávníky z umělé hmoty, které se nemusejí sekat, a majitelé, kteří sbírají uschlé listy stromů, aby nekazily dojem uklizené zeleně. Soboty a neděle strávené s rodinou v obchodních domech s neuvěřitelným konzumováním těch nejnechutnějších jídel. Dojíždět do zaměstnání stovky kilometrů se považuje za normální. Někteří Američané z dlouhé chvíle chodí do posiloven, aby na mučidlech vypotili uzené krocany a jinou havěť. Byl jsem zde na prohlídce a oddechovém pobytu, a tak jsme třetí den mého pobytu spolu s mým hostitelem Frankem Novákem navštívili New York City. Ani při 500 km dlouhé cestě na Banabu v Tichém oceánu jsem neměl takové obavy, že zabloudím, jako zde. New York je prý kouzelný. Ale asi jsem měl málo času na hledání tajemna, nebo možná nepřišel kouzelník.
Polsko 1997. Touha vycestovat za hranice všedních dnů s rádiem a nějakou exotickou značkou narůstala. Doba cestování do skutečně exotických zemí příliš nepřála, a tak nám při veškerém diplomatickém úsilí zbývaly jen země socialistického tábora. Všiml jsem si, že Poláci začali vydávat docela zajímavý prefix pro cizince – SO. Měl jsem dobré kontakty u našich severních sousedů.
Tadeusz SP7FDV často služebně navštěvoval AZNP Mladá Boleslav, kde řídil stavbu linky na zinkování. Konzultoval jsem s ním možnost získat značku pro OK. Během několika týdnů mě informoval, že mám přidělenu značku SO7TN. To byla výzva – a tak začaly přípravy expedice. V té době byla pro mě značka SO7 exotická a výjimečná.
Situace v Polsku byla tehdy politicky dost bouřlivá a země se občas potýkala s problémy v zásobování. Značka platila jeden rok a já jsem chtěl její využití soustředit na účast v nějakém velkém světovém závodě. CQWW contesty probíhají v době, kdy počasí ztěžuje cestování, a tak volba padla na WPX. Jednak jsem měl pěkný a pro OK poprvé vydaný prefix SO7, a jednak byl březen či květen po stránce počasí příjemnější než podzim. Samozřejmě jsem zvolil telegrafní část.
SP7FDV vyřídil i pozvání, které bylo pro cestu do Polska tehdy nutné. Zajistil místo i částečnou podporu při stavbě antén. Wieluń a okolí, stejně jako většina Polska, je rovina – a to je pro šíření na krátkých vlnách výhoda. Stanici jsem měl povoleno vybudovat v místním kulturním domě. Pikantní a zároveň praktické bylo, že třetinu budovy zabíral posterunek policji a další část remiza strażacka – policie a hasiči. Co dalšího se v domě nachází, jsem zjistil až během závodu, ale o tom později.
Tou úplně první byla expedice do Albánie. Psal se rok 1994. Kvůli úspoře financí, která byla v počátcích tou nejdůležitější podmínkou pro uskutečnění celé akce, jsme se přesunuli po vlastní ose do Maďarska. Po krátké prohlídce Budapešti, kde našinec nerozumí ani nápisu na WC, jsme nakoupili pravý uherský salám, čabajky i něco na vypálení červa.
Následující den jsme za ranního kuropění čekali na letadlo do tajemné Albánie, cíle naší první expedice. Vzpomínám na euforii, která nás provázela po celou dobu – na letišti jsme ještě netušili, co nás čeká. Každý z nás měl jistě své představy a radost z prostého faktu, že i my se přidáme k radioamatérům, kteří se vydali za vlnami cizího éteru – snu snad každého radioamatéra.
Po necelé hodině letu jsme dosedli na albánskou zem. Hlavní příletová hala vypadala jako čekárna na městskou dopravu v Mladé Boleslavi a panoval v ní neuvěřitelný ruch. Kromě místních směnárníků na nás čekal Vítek Kunčar alias OK2ZV, aby nás odvezl do našeho nového přechodného domova.
Vítek s manželkou Janou nám nezištně nabídli dva pokoje svého bytu. Jeden pokoj a chodbu jsme okamžitě přebudovali na operátorské místnosti. Trochu jsme paní domácí přestěhovali nábytek, ale za odměnu jsme jí předali pozdrav z Vitany Byšice, odkud pochází.
Předmluva editora:
Slávek OK1TN mě požádal o pomoc s publikací jeho letitých poznámek z radioamatérských expedic, kterých se během svého života účastnil. Budu se snažit zde umístit postupně veškerý dodaný materiál a rozdělíme ho po jednotlivých expedicích, tak aby obsah tvořil vždy ucelené téma.
Předmluva autora:
Již během svých radioamatérských expedic jsem si zapisoval zážitky, dojmy a drobné postřehy z dalekých zemí. Tehdy jsem ještě netušil, že se z těchto poznámek jednou stane malý archiv dobrodružství, který mě bude provázet po celý život. O každé cestě jsem později napsal článek – nejprve pro AMA, později pro Radiožurnál a Amatérské rádio. Za ta léta se těch textů nashromáždilo tolik, že jsem začal přemýšlet o vydání knihy.
Jenže naše komunita je malá a vydání knihy není jen o nadšení. Je to také o penězích, o čase a o tom, zda by o takovou publikaci vůbec byl zájem. Nedokážu odhadnout, kolik čtenářů by si ji skutečně pořídilo. A nejde jen o náklady na tisk – příprava rukopisu, třídění fotografií, doplňování souvislostí a vzpomínek, to vše zabere mnoho hodin.
Rozhodl jsem se proto začít skromněji: několik prvních textů zveřejním zde, na stránkách OKDXF. Když se probírám starými zápisky, uvědomuji si, jak moc se ham rádio za těch pár desetiletí proměnilo. Změnila se technika, možnosti cestování, dostupnost informací i samotná komunita. A přesto v těch starých příbězích pořád cítím stejné nadšení, které nás tehdy hnalo dopředu. Rád bych, aby tyto vzpomínky neupadly v zapomnění – aby naše tehdejší, někdy trochu naivní, ale o to opravdovější snažení nezmizelo v šumu času.
Budu velmi rád, když mi napíšete, zda má smysl v publikování pokračovat alespoň zde. A pokud by se ukázalo, že vás tyto příběhy baví, možná se nakonec přece jen odhodlám i k přípravě knižního vydání.
Jako první ukázku jsem vybral expedici do Albánie. Nejen proto, že šlo o jednu z našich nejzajímavějších cest, ale také jako malou vzpomínku na Vaška OK1VD a Zdena OK2ZW, kteří jsou SK. Patřili k výrazným osobnostem českého DXingu a byla čest s nimi sdílet nejen mikrofon a telegrafní klíč, ale i kus cesty.