Tou úplně první byla expedice do Albánie. Psal se rok 1994. Kvůli úspoře financí, která byla v počátcích tou nejdůležitější podmínkou pro uskutečnění celé akce, jsme se přesunuli po vlastní ose do Maďarska. Po krátké prohlídce Budapešti, kde našinec nerozumí ani nápisu na WC, jsme nakoupili pravý uherský salám, čabajky i něco na vypálení červa.
Následující den jsme za ranního kuropění čekali na letadlo do tajemné Albánie, cíle naší první expedice. Vzpomínám na euforii, která nás provázela po celou dobu – na letišti jsme ještě netušili, co nás čeká. Každý z nás měl jistě své představy a radost z prostého faktu, že i my se přidáme k radioamatérům, kteří se vydali za vlnami cizího éteru – snu snad každého radioamatéra.
Po necelé hodině letu jsme dosedli na albánskou zem. Hlavní příletová hala vypadala jako čekárna na městskou dopravu v Mladé Boleslavi a panoval v ní neuvěřitelný ruch. Kromě místních směnárníků na nás čekal Vítek Kunčar alias OK2ZV, aby nás odvezl do našeho nového přechodného domova.
Vítek s manželkou Janou nám nezištně nabídli dva pokoje svého bytu. Jeden pokoj a chodbu jsme okamžitě přebudovali na operátorské místnosti. Trochu jsme paní domácí přestěhovali nábytek, ale za odměnu jsme jí předali pozdrav z Vitany Byšice, odkud pochází.
Naše návštěva, byť v evropské zemi, byla okořeněná exotikou cizích kultur v podobě muezzinů zpívajících z mešit. Islámské náboženství a jeho vliv na život byl vidět všude. Technika však zasáhla i do tak tajemného obřadu, jakým je svolávání věřících k modlitbám – místo muezzina v turbanu jsme na ochozech minaretu objevili magnetofon. Při troše představivosti jsme se alespoň na chvíli ocitli v tajemné době orientu.
Zpěv muezzinů každý den vyprovázel slunce k západu a byl tak emotivní, že to vypadalo, jako by se se sluncem loučili nadobro. U nás jsme to přenechali kokrhajícím kohoutům – a funguje to zatím dobře.
Tirana, v níž žije třetina obyvatel Albánie, představuje střet kultur Evropy, Balkánu i Asie. Pobývali jsme zde v době, kdy se většina obyvatel mohla poprvé po dlouhé době svobodně přihlásit ke své víře. Poprvé zde bylo možné koupit zboží, které u nás považujeme za zcela běžné – lednice, televizory, film, auta či náhradní díly na kola. Výjimkou byly instantní polévky; na ty zřejmě tiranské hospodářství ještě nedospělo.
Civilizační vliv jistě otřásl i vírou místních muslimů, a tak první a největší investicí nebyla nemocnice či pekárna, ale AMEN banka. Do koloritu Tirany příliš nezapadala, protože mezi nejhezčí stavby patří moderně řešené mauzoleum a památník Envera Hodži. Rozměry, tvary i použití skla a mramoru jsou zde ojedinělé.
My jsme však nepřijeli obdivovat architekturu ani obchodní sortiment, natož umění pouličních směnárníků, kteří mistrně šustili vějíři dolarových bankovek, povětšinou pravých. Naším artiklem byly vysílače a antény, doplněné nezlomným odhodláním zvítězit v mezinárodním krátkovlnném závodě.
Pro nezasvěcené: radioamatérský závod je bez kyslíkových přístrojů, zato s roztodivnými bedničkami a anténami zavěšenými proklatě vysoko na okolních budovách.
Den „D“ se blížil a my ve víru stavby anténních systémů přivykli věčnému troubení nově nabytých starých aut, halasné produkci magnetofonů z minaretů i cvrčení cikád. Znaveni celodenní prací jsme usínali i bez čtení čarokrásných pohádek tisíce a jedné noci.
Ve víru událostí jsme oslavili vztyčení české vlajky u příležitosti státního svátku, ochutnali místní speciality, zjistili, že české pivo a chleba jsou stále nejlepší, a navštívili místní ministerstvo pošt a telekomunikací, kde jsme obdrželi převzácné povolení ozývat se pod značkou ZA9A.
Závod se kvapem blížil, a tak jsme další návštěvy odložili. Pod vedením nejoddanějšího kuřáka Zdena jsme prováděli nezbytná dechová cvičení a naše hostitelka Jana nasadila závodní stravu včetně osvědčeného KVZ – knedlo-vepřo-zelo.
Závod začal – jak jinak – v 00:00 světového času a už první minuty naznačovaly, že o naši stanici bude velký zájem. U mikrofonu jsme se poctivě střídali a spojení s celým světem přibývala. Bylo znát, že Albánie na radioamatérských pásmech chyběla celá desetiletí. Využívali jsme podmínky šíření a poctivě sbírali body z nejzapadlejších koutů světa. Velmi příjemná byla spojení s našinci v mateřštině – i zde jsme si uvědomili, jak rozšířený koníček to u nás je.
Překvapilo nás jiné otevírání pásem a odlišné podmínky šíření, i když jsme byli stále v Evropě. Také chování atmosféry při bouřce bylo jiné – nepřišla s obvyklým praskáním, ale najednou tu byla i s výpadkem elektřiny. Naštěstí to netrvalo dlouho a v denících přibývala spojení až na konečných 5300. Závod skončil bez poruch na zařízení, bez potíží trávicího ústrojí a bez kyslíkových přístrojů. Ihned po skončení jsme zjišťovali naše šance a výsledek naznačoval, že jsme nepropadli a značce OK ostudu neudělali.
Po úspěšném závodě a důkladném spánku jsme opět vyrazili do Tirany. Pod vedením zdatného průvodce Vítka, který zde byl již druhý rok, jsme prohlédli téměř celé město včetně zoologické zahrady, která rozhodně není zdrojem ponaučení o přírodě. Zubožená zvířata trpěla hladem a byla odkázána na pomoc několika nadšenců. Místní jezero, prý bohaté na ryby, se proměnilo v městskou myčku aut a místo kol od dovádějících ryb se na hladině tvořila kola mastná.
Naše trudné myšlenky alespoň na čas zahnala návštěva velké metropolitní tržnice. Vedle ovoce zde nabízeli kotle na ústřední topení, vedle punčoch elektrické kabely a opodál živá zvířata. To vše v neuvěřitelném chaosu a halasu typickém pro orientální trhy – súky.
Další raritou byla uprostřed Tirany obrovská jáma, původně určená k výstavbě obchodního domu. Z nějakého nám neznámého důvodu tehdy ještě nepropuklo tunelování a vyhloubené základy se staly obrovským smetištěm se vším všudy, včetně neskutečného zápachu.
Na jiném místě jsme viděli pozemek o rozloze fotbalového hřiště, zakoupený českou vládou pro výstavbu nové ambasády. S potěšením jsme zjistili, že ve městě jezdí mnoho českých autobusů a nákladních vozů LIAZ, některé dokonce s původními českými nápisy.
V Tiraně existovaly v době našeho pobytu dva výrobní podniky – továrna na okna a dveře a plnírna Coca-Coly. Bohužel demokracie byla chápána tak, že fabrika, tolik potřebná pro stavební obnovu, byla zničena. Důvodem bylo zřejmě to, aby se nemuselo chodit do práce a vstávat na šestou. Jedinou funkční továrnou tak zůstala Coca-Cola.
Prohlédli jsme si budovu jediné univerzity, kde po letech izolace znovu získávají vědomosti naděje národa. Stejnou budovu využili finští radioamatéři pro svou expedici – první po čtyřiceti letech izolace.
Při nočním návratu z jedné společenské návštěvy nám nahnal strach civilista ve flanelové košili s kalašnikovem připraveným k akci. Vypadá to opravdu podivně, když uprostřed noci potkáte ozbrojeného člověka, kterému žádným jazykem kromě albánštiny nevysvětlíte, že nejste nepřítel lidu a revoluce.
Na ulicích vládl neskutečný ruch aut, která jezdila po jediné vyasfaltované silnici sem a tam – a to je Albánie největším evropským exportérem asfaltu. Při dodržování pravidel, že řidič musí dát zvukové znamení při odbočování, předjíždění, stoupání, klesání, zatáčení i couvání, vznikal obrovský hluk. Píšťalky tisíců policistů tak nikdo nevnímal a zdálo se, že žádná pravidla zde nejsou. Radost z jízdy zažívaly stovky šťastných majitelů většinou kradených aut. Za vlády proletariátu prý v zemi byla jen tři auta – všechna pro vládní činitele.
Navštívili jsme koncert naší zpěvačky Mileny Soukupové, která zde slavila velký úspěch. Viděli jsme děti, které proměnily mramorové mauzoleum ve sjezdovku a daly tak velkolepé stavbě alespoň nějaký užitek.
Dny ubíhaly a my jsme s nakoupenými dárky zabalili i radiofidlátka, rozloučili se s mešitami, muezziny a jejich magnetofony, s místními směnárníky a s velkým poděkováním i s našimi hostiteli Janou a Vítkem, kteří zde dále plnili své úkoly.
Odjížděli jsme s pocitem dobré reprezentace značky OK, s naplněnými sny o DX expedici a také unaveni. S potvrzením českého přísloví „všude dobře, doma nejlépe“ jsme nabrali kurz střední Evropa – Praha, Bradlec, Kamýk, Blansko, Most.
--
73 Slávek Zeler