Ostrov Bouvet je norské teritorium a je považovaný za nejizolovanější ostrov na světě. Leží více než 1600km od Střelkového mysu (cape Agulhas) – nejjižnějšího cípu afrického kontinentu a 1400 km jihovýchodně od Goughova ostrova (ZD9). Zeměpisné souřadnice jsou 54º26’S a 3º24’E, je dlouhý asi 7 km a široký asi 5 km.
Dekretem z 23. ledna 1928 patří ostrov Norsku. Počasí v těchto zeměpisných šířkách je velmi nepříznivé, s častými bouřkami, mlhami a silným větrem, ve všech ročních obdobích. V létě (na jižní polokouli prosinec – únor) je průměrná teplota 2,2 °C. Nejvyšším bodem ostrova je Olavtoppen (780 m), pojmenovaný po norském králi Olavovi. Většinu ostrova pokrývají ledovce, které zabraňují přistání na jižním a východním pobřeží a strmé útesy vysoké až 490 m blokující přístup na severní, západní a jihozápadní pobřeží. Ostrov objevil 1. ledna 1738 francouzský mořeplavec Jean-Baptiste Lozier s loděmi Aiglie a Marie, ale nebyl schopný přistát na ostrově a ani nevěděl, či jde o samostatný ostrov anebo o část jižního kontinentu. Na to, že ostrov není součást jižního kontinentu přišel až kapitán James Cook v roce 1772, který obeplouval ostrov a do vzdálenosti cca 500 km žádnou zem neviděl. První přistání na ostrově se uskutečnilo 16. prosince 1825 a posádky obou lodí byly na pobřeží od 18. do 24. prosince. V prosinci roku 1927 přistála na ostrově norská loď Norvegia a její posádka vybudovala na mysu Obřízky (cape Circoncision) – jediném místě, kde se dá přistát – nouzový sklad potravin pro námořníky ztroskotaných lodí.
Ostrov je navštěvovaný jen zřídka a jeho historie je velmi krátká. Dvě události jsou však záhadami. V roce 1964 objevili na ostrově potopený záchranný člun a různý materiál, ale jejich původ není dodnes znám. Mluví se o pozůstatcích sovětské vědecké výpravy z roku 1964. Po příchodu na ostrov začal několikadenní hurikán, který zničil člun a po jeho odeznění byli členové dopraveni na loď zpět vrtulníkem. 22. září 1979 se na ostrově pravděpodobně uskutečnila zkouška termonukleární bomby, ale žádná země se k tomu nepřihlásila. Satelit však zpozoroval velmi krátký intenzivní záblesk světla a existují magnetické, seizmografické a ionosférické důkazy, které ukazují na jaderný výbuch. Pracovníci na australské antarktické stanici později zjistili zvýšenou radiaci. Údajně zkoušku vykonali jihoafričané. Po 2. světové válce vzrůstal zájem o postavení meteorologické stanice na ostrově. Jihoafrická loď Transvall několikrát přistála na ostrově, ale posádce se nepodařilo najíst žádné vhodné místo na její vybudování a proto od tohoto záměru ustoupili. Podařilo se to až v roce 1977 posádce norské lodě Nyroysa, která krátce posílala informace přes satelit Nimbus 6. V roce 1978 ji nahradila stanice, ve které bylo pět lidí a později byla nahrazena opět automatickou stanicí, která je v provozu doteď. Ostrov Bouvet je od roku 1971 přírodní rezervací.
Na obrázku je neidentifikovatelný záchranný člun, který byl na ostrově nalezen opuštěný 2. dubna 1964.
Radioamatérské aktivity
1962 Gus Browning W4BPD jako LH4C
Gus Browning – génius nebo podvodník ? Gus navštívil ostrov 26. - 28. listopadu 1962, v období, kdy polární léto ještě ani nezačalo. Odborníci z Norského polárního institutu tvrdí, že v tomto čase byla okolo ostrova ještě 3km ledovcová plocha a proto se Gus nemohl k ostrovu ani přiblížit a všechna spojení navazoval z lodě. Neexistuje žádný důkaz, žádná fotografie, že na ostrově skutečně byl. Na ostrov se údajně dostal na záchranném člunu ledoborce (jehož název však nikde neuvádí) a přivezl s sebou zařízení, malý agregát, 150 l benzínu, antény a velkou měděnou desku, která sloužila jako zemnící systém antény. Na ostrov vstoupil suchou nohou, ale jak se ve skutečnosti na tomto místě vyloďuje si vyzkoušela posádka lodi Aurora během DX expedice 3Y5X.
Můžete se podívat sami zde: https://asiakas.kotisivukone.com/files/ohdxf.kotisivukone.com/bouvet_primer_ccf.pdf
Po vylodění loď odplula a po třech dnech se pro něho opět vrátila. Gus ve svých vzpomínkách z října 1967 píše:
„Po dvou anebo třech dnech plavby z Goughova ostrova (1400 km od Bouvetu) jsme začali potkávat první ledovce. První měl rozměr osobního automobilu a kapitán říkal, že pouze jeden z pěti vyčnívá nad vodní hladinu. Čím dále jsme se plavili na jih, tím ledovců přibývalo. Když jsme byli 150 km od ostrova, moře již bylo celé pokryté ledovými kry a malý ledoborec je rozbíjel na menší kusy. Čtvrtý den plavby jsem v dálce uviděl ostrov Bouvet. Další den proběhlo vylodění. Vše bylo naloženo do člunu. Našel jsem na mapě místo nazvané mys Obřízky, které bylo vhodné k postavení stanu a antény. Trvalo dvě hodiny těžké práce, než jsme vše z lodi zakotvené asi 350m od ostrova dopravili na břeh. Bylo -7 °C ale vítr byl přímo vražedný. Měl jsem oblečené dvě flanelové košile, dvoje vlněné kalhoty, dva páry ponožek až nad kolena, velký svetr a kabát. Na hlavě jsem měl vlněnou čapku a na rukou kožešinové rukavice. Ale pořád mi byla zima. Když člun odplul, zůstal se mnou na ostrově jeden afričan a čekalo nás spoustu práce. Postavit na zmrzlé zemi stan a anténu, vybrat místo pro agregát a 150 l benzínu a také pro nádrž se stlačeným plynem, který jsem umístil u vstupu do stanu. Seděl jsem ve stanu na skládací stoličce, ale větší část pracovního stolu byla mimo stan. Vertikál (Hy-Gain) byl asi 10 m od stanu a generátor asi 80 m. Stavbu mi znepříjemňovali zvědaví tučňáci, kteří mě pronásledovali na každém kroku. I přesto, že jsem měl teplé rukavice, tak byly moje ruce téměř zmrzlé. Když jsem zahájil provoz, volali mě tisíce stanic. Bylo to úžasné a lituji, že jsem tam nemohl zůstat déle. Malý plynový vařič byl k nezaplacení. Druhou noc zasáhla ostrov sněhová bouře. Napadlo asi 1,5 m sněhu, teplota klesla pod -10 °C, ale pocitová teplota byla o mnoho nižší. Ráno jsem zjistil, že se nedá otevřít stan. Zbudil jsem svého pomocníka a když jsme konečně pootevřeli stan, zjistili jsme, že je téměř celý zasypaný sněhem. Když jsme odházeli sníh z generátoru, tak jsme zjistili, že nejde nastartovat. Vyčerpali jsme z něho veškerý olej, zahřáli jsme ho na plynovém vařiči téméř k bodu varu a rychle jsme ho vlili zpátky do generátoru. Benzín jsme lili přímo do otvoru zapalovací cívky. Generátor nastartoval na první pokus a značka LH4C byla opět v éteru. Za 4,5 dne téměř nepřetržitého provozu jsem navázal okolo 5000 spojení.“, píše Gus ve svých vzpomínkách.
Těžko ověřit, nakolik je tento příběh pravdivý. Některé zdroje uvádějí, že loď pro něho přijela po třech dnech (28. listopadu 1962), on sám ale uvádí, že vysílal 4,5 dne. Přestože neexistuje žádná dokumentace, která by dokazovala, že byl skutečně na ostrově (například lodní deník anebo fotografie), jsou tato spojení uznávána do DXCC. Gus zemřel 21. 8. 1990 ve věku 82 let.
V roce 1968 byla vydána značka 3Y0AB pro dalšího světoběžníka Dona Millera W9WNV. Don však nakonec Bouvet nenavštívil.
V roce 1977 byly vydány značky 3Y1VC pro Johna Snuggeruda LA1VC a 3Y3CC pro Audauna Hjelleho LA3CC. Byla to první oficiální expedice. Oba byli na ostrově Bouvet s norskými polárníky, ale vysílali pouze tři hodiny dne 24. února 1977, od 15:00 do 17:00. 3Y1VC navázal 27 spojení a 3Y3CC pouze 5 spojení.
V roce 1978 byl v norském vědeckém týmu Thor Winsnes LA5DQ. Od konce prosince do začátku ledna 1979 vysílal pod značkou 3Y5DQ a navázal 550 spojení.
V lednu 1979 na Bouvet opět zavítal John LA1VC. Zdržel se tam až do března a pod značkou 3Y1VC navázal 1930 spojení.
V roce 1981 byla známému německému radioamatérovi Hansovi Hannapelovi DK9KX vydána koncese 3Y0A. Hans však na Bouvet nakonec nedorazil.
V roce 1988 byla pro Kenta Larssona SM7DSE vydána značka 3Y0FP . Kent byl u ostrova od 5. do 10. března 1988, ale z důvodu špatného počasí se nemohl na ostrov vrtulníkem dostat.
V roce 1988 byla pro W9RF vydána značka 3Y0B. W9RF měl být velitelem DX expedice členů The League Of Indianapolis DXers. Expedice však byla odložena na rok 1989. Na konci roku 1989 se rozhodli spojit s jinou skupinou operátorů a navštívit i subantarktické ostrovy Jižní Sandwichovy ostrovy a Jižní Georgie. Bohužel však objednaná loď nebyla schopná uskutečnit tak dlouhou plavbu a hledání náhradní lodě s dostatečnou kapacitou bylo neúspěšné. Operátoři chtěli odložit DX expedici na rok 1990, ale nakonec ji zrušili, protože v tom čase už byla na ostrově jiná DX expedice, 3Y5X.
Koncem 20. století se začala psát novodobá historie DX expedicí na ostrov Bouvet.
V roce 1989/90 se uskutečnila na ostrov Bouvet první klasická DX expedice. Této náročné DX expedice, kterou zorganizoval „Klub Bouvet“ (zakladateli byli 17. 5. 1989 LA1EE, LA2GM a LA6VM) se zůčastnilo pět radioamatérů (LA1EE, LA2GV, JF1IST, F2CW a HB9AHL), dva vědci, dva filmaři, dva piloti vrtulníků a jeden táborový asistent. Norská loď Aurora připlula k ostrovu 25. 12. 1989, avšak samotné vyloďování s malým vrtulníkem mohlo z důvodu špatného počasí začít až 27. 12. 1989. Provoz pod značkou 3Y5X začal 28. 12. a operátoři navázali za 17 dní provozu více než 47000 spojení (16 800 CW, 30 000 SSB, 291 RTTY), z toho 42,2% z USA, 31,3% z EU a 15,5% se stanicemi z Asie. Ostrov opustili 13. 1. 1990. Celý projekt podpořila norská vláda, množství organizací, klubů a jednotlivců z 30 zemí.
Podívejte se na video vylodění za pomoci vrtulníku: https://www.youtube.com/watch?v=fPz_c5BcTUU
Byla to až do roku 2023 jediná klasická radioamatérská DX expedice na ostrov Bouvet.
Na přelomu let 1996/1997 byl Kare Pedersen LA2GV členem norské antarktické výzkumné expedice. Na zpáteční cestě z Weddellova moře se expediční loď M/V Polar Queen zastavila 22.2. na několik hodin na ostrově Bouvet, aby nabrala pět vědců. Kare dostal tři hodiny času na provoz pod značkou 3Y2GV, během které navázal okolo 200 spojení.
V roce 2000 byl známý americký astronaut a lékař Chuck Brady N4BQW požádán společností Norwegian Antarctic Research Expedition, aby doprovázel norský vědecký tým na ostrov Bouvet jako lékař výpravy. Chuck vyhověl této žádosti a během pobytu 12. 12. 2000 – 6. 3. 2001 vysílal ve svém volném čase pod značkou 3Y0C a navázal přibližně 8000 spojení. Používal transceiver IC-756 PRO, 1kW PA, Hexbeam a vícepásmový vertikál. Jeho pracoviště bylo v kontejnerové stanici s rozlohou 36m2, kterou postavili norové ještě v roce 1994. 19. 10. 2007 Norský polární institut oznámil, že stanice už není na satelitních snímcích viditelná. Při další návštěvě ostrova se zjistilo, že stanici se základy smetl sesuv půdy anebo lavina.
13. prosince 2007 připlula na Bouvetův ostrov pětičlenná vědecká expedice, jejíž členem byl i lékař Petrus Kritzinger ZS6GCM. Měl s sebou IC-735 a vertikál Hustler 4-BTV, ale s provozem na KV pásmech neměl téměř žádné zkušenosti. Před odchodem absolvoval krátký trénink a 19. 12. mu byla vydána značka 3Y0E. Už 16. 12. 2007 se však ozval pod značkou 3Y/ZS6GCM. Tato spojení ale nejsou uznávána do DXCC. Na ostrově se zdržel do 9. 2. Vysílal pouze SSB na 20m a navázal téměř 1500 spojení. Petrus byl stejně jako celá skupina po celou dobu pobytu ve stanu a jak píše ve svých vzpomínkách, teploty se pohybovaly okolo -35°C. Při silném větru však pocitová teplota klesala až k -60°C, což bylo na toto roční období něco nezvyklého. Byl to poslední provoz z ostrova Bouvet.
Norský polární institut ale vydal i další povolení k radioamatérskému provozu z ostrova Bouvet. V roce 2015 byla pro Alexa UN7PCZ vydána značka 3Y0F , platná od prosince 2015 do ledna 2016. Na ostrově chtěl být s dvanáctičlenným týmem od 22. 12. 2015 do 15. 1. 2016. Zájem ale projevili jen dva operátoři, SM5AQD a PY2PT. Na ostrov je měla dopravit polární loď Akademik Fedorov a zpět z ostrova známá loď Agulhas. Protože se mu ale nepodařilo podepsat včas smlouvy s majiteli lodí a nezískal ani další operátory, odložil expedici na sezónu 2016-2017. Mezitím mu skončila platnost koncese 3Y0F a vše přišlo vniveč.
V roce 2015 byla pro Marka ON4WW vydána značka 3Y0G, platná od 1. 1. do 30. 4. 2016. Mark chtěl oslavit své 50. narozeniny a 25. výročí radioamatérské činnosti trojměsíčním sólo pobytem na ostrově Bouvet. Všechno měl perfektně připravené do nejmenších detailů, aby v drsných podmínkách bezpečně přežil tři měsíce, během kterých chtěl navázat minimálně 100 000 spojení. V kontejneru, který mu měl na ostrov z lodi Cdt. Fourcault dopravit vrtulník, měl vše, co je v běžném jednopokojovém bytě a k tomu dostatečné množství jídla, tekutin a benzínu. Mezi technických vybavením nechyběl ani populární „Jánošík“ z OM Power OM2000+. Chyběli mu ale peníze. Rozpočet byl 250 000€ a podmínkou bylo, že je musí získat nejpozději do konce roku 2014. Získal však jen 112 000€, z toho 100 000€ od neznámého dárce a proto musel návštěvu ostrova zrušit. Škoda.
Jen málokdo ví, že v roce 2017 byla pro Dimu RA9USU vydána značka 3Y0H , platná od 1. 1. 2018 do 28. 2. 2018, ale kvůli jiné velkolepé DX expedici na ostrov Bouvet, 3Y0Z, která měla proběhnout ve stejném termínu, návštěvu ostrova zrušil.
V roce 2017 byla vydána pro Dominika 3Z9DX značka 3Y0I , platná od 13. 1. 2017 a 31. 12. 2017. Dominik už čekal společně s Leszkem SP3DOI v Kapském Městě, odkud měli vyplout. Měla to být nízkonákladová expedice, ale pro nedostatek operátorů (bylo jich jen pět) ji nakonec zrušil a platnost značky skončila.
V roce 2017 byla také vydána značka 3Y0Z, jejíž držitelem byl opět Erling LA6VM. Dvacetičlenný mezinárodní tým operátorů pod vedením Erlinga LA6VM, Boba K4UEE a Ralpha K0IR po roční přípravě vyplul 17. 1. 2018 z Punta Arenas na lodi Betanzos se dvěma vrtulníky na palubě. Během plavby, která měla trvat 10-12 dní vysílali pod značkou 3G9A/MM, ale k ostrovu Bouvet se přiblížili až 31. 1. 2018. Průzkumný tým ve složení EY8MM, K0IR a čilský antarktický průzkumník a horolezec Alejo Contreras byl připravený na vylodění a hledání vhodné místo pro založení tábora. Silný vítr, který způsoboval naklánění lodě až o 30° na obě strany však znemožňoval let vrtulníku. Nejenže vítr neustával, ale až na občasné krátké momenty neustále sílil a překročil rychlost 100 km/h. Tento trend měl pokračovat ještě téměř dva týdny a k tomu navíc vznikla porucha na jednom z obou lodních motorů, která se nedala na místě odstranit. Kapitán lodi proto 3. 2. rozhodl přerušit expedici a vrátit se zpět do Punta Arenas. Loď se otočila a plula zpět. Šok přišel 5. 2. okolo 9:00, kdy se loď otočila asi o 120° (severovýchodně) a posádka se domnívala, že se poškodil i druhý motor a loď je unášena mořským proudem. Tento katastrofický scénář se naštěstí nepotvrdil. Kapitán rozhodl, že kvůli bezpečnosti bude lepší plavat do Kapského Města, které je víc než o polovinu blíže než Punta Arenas. Až do přístavu pluli rychlostí jen 7 km/h. Tento výlet stál neuvěřitelných 740 000$. Původně se měla expedice za rok zopakovat, ale nakonec se část peněz vrátila dárcům a expedice upadla v zapomnění.
8. 2. 2018 se objevila zpráva, že si Norský polární institut obnovil koncesi 3Y0I, která patřila Dominikovi 3Z9DX. Celý rok trvaly přípravy na DX expedici, které zesílily v listopadu, ale Dominik byl s informacemi opatrný. Říkal pouze, že chce na ostrově strávit dva týdny. Dopravit je tam měla neznámá loď Atlantic Tuna a přeprava materiálu na ostrov (více než 1000kg) měla proběhnout v gumových člunech (zodiac). Na palubě lodi nebyl vrtulník, ale byl tam jeřáb, který měl ulehčit nakládání materiálu na čluny. Operátoři se v druhé polovině listopadu soustředili v Kapském Městě, aby podstoupili trénink přežití v náročných klimatických podmínkách. V Kapském Městě se opět setkali 15. 3. 2019 a 19. 3. konečně se svou lodí odpluli. K ostrovu Bouvet se měli dostat okolo 26. 3. Vše měli dokonale promyšlené, ale Matka příroda se s nimi nemazlila. Expedice ani nezačala a už skončila. Když byla loď 130 km od ostrova, blížila se k němu i cyklónová bouře. Vítr dosahoval rychlosti až 170 km/h a jedenáctimetrové vlny způsobily, že se loď nakláněla až 45° a smetla do moře jeden z radarů a satelitní a komunikační antény včetně vertikálu, který používali na provoz pod značkou E51DOM/MM. Kapitán lodě po zhodnocení situace rozhodl, že kvůli rozbouřenému moři a zničenému navigačnímu zařízení není schopný pokračovat v plavbě k ostrovu a z důvodu bezpečnosti posádky se rozhodl pro návrat do Kapského Města.
MV Atlantic Tuna
Po zakotvení v Kapském Městě kapitán lodi vyhlásil, že se bude podílet na financování druhého pokusu o vylodění na Bouvetův ostrov, který se měl uskutečnit v roce 2020. Přišla však pandemie koronaviru C19 a druhý pokud přišel vniveč. Dominik sice ještě prohlašoval, že se expedice uskuteční koncem roku 2022 a že o zrušení vůbec neuvažují. Ale nakonec odplul v listopadu 2022 na ostrov Banaba (T33T) a o Bouvetu se už nezmínil. Tady končí další část historie. Vyplývá z ní, že od prvního vylodění na ostrově až dodnes (únor 2023) se dostala na ostrov jen jedna radioamatérská expedice – 3Y5X, na přelomu roků 1989/1990 a to jen díky vrtulníku.
Už v dubnu 2020 se začalo pracovat na další expedici na ostrov Bouvet. Tahouny expedice byl Ken LA7GIA, Rune LA7THA a Erwan LB1QI. V září 2020, v úzké spolupráci s NPI (Norský polární institut), dostali potřebné povolení na aktivaci ostrova Bouvet pod značkou 3Y0J, které zahrnovalo i povolení na použití vrtulníku. V listopadu 2020 je oslovil Intrepid N6PSE a navrhl jim spolupráci. A tak spojili své úsilí, aby byl projekt úspěšný. Po lednovém prodeji lodě Braveheart, která zabezpečovala mnohé radioamatérské expedice, informoval Ken LA7GIA skupinu Intrepid, že budou pokračovat v úsilí aktivovat ostrov Bouvet a hladat vhodné a dostupné plavidlo. N6PSE však prohlásil, že odstupují od spolupráce a na Bouvetův ostrov poplují sami. Nakonec však úmysl plout na Bouvet zrušili a tak začalo podrobné plánování DX expedice 3Y0J. Toho času tvořilo tým jedenáct zkušených operátorů (LA6GIA, LA7THA, LB1QI, LB5GI, KO8SCA, HA0NAR, RA9USU, KO7SS, VE7NY, AB5EB, DL6KVA). Později tým opustil Dima RA9USU kvůli názorovým neshodám s vedoucím týmu LA7GIA, Laci HA0NAR a Sandro VE7NY z osobních důvodů. Do týmu přibyli Cezar VE3LYC, Dave WD5COV a Pete N0FW, takže tým tvořilo dvanáct operátorů. V srpnu 2021 podepsali smlouvu s plavidlem Marama a jeho zkušenou polární posádkou, kterou tvořil kapitán, kormidelník a kuchařka, která měla dopravit operátory na Bouvet v listopadu 2022. Později byl tento termín přesunut na leden 2023. Náklady na dopravu byli výrazně nižší v porovnání s předchozím plavidlem Braveheart. Tým hledal loď dlouho a odmítal všechny drahé lodě. Marama je 31 metrů dlouhá, extrémně robustní expediční plachetnice s hliníkovým trupem, jedna z nejlepších ve své třídě a měla za sebou několik plaveb okolo Antarktidy a Jižní Georgie (VP8). Nemá však vrtulník. To ale tým považoval spíš za výhodu než nevýhodu. Vrtulníky by byly pohodlnější, bohužel jsou velmi závislé na rozmarech počasí a v létání by jim mohly bránit mraky a hustá mlha, která se často nad Bouvetem tvoří. Čekání na dobré počasí pro start a přistání vrtulníku není dobrý nápad, protože na ostrově Bouvet je prý průměrně 300 bouřek ročně. “Lidé připlouvají na ostrov už stovky let a náš tým s důkladným plánováním a přípravami to chce udělat také.“, řekl Ken LA7GIA.
Postupem času se rozpočet neustále navyšoval, až dosáhl sumy téměř 730 000$, tedy téměř stejně jako zaplatil tým 3Y0Z za velkou loď s dvěma vrtulníky na palubě. 80% této částky se použilo na pronájem lodi, její posádku a na nákup paliva pro cestu a pobyt na ostrově. Každý člen týmu zaplatil 25 000$, zbytek zaplatili nadace, kluby a jednotlivci z celého světa. Nejvíc poskytla Severokalifornská DX nadace (NCDXF) – 100 000$. Vedoucí týmu věnovali značnou pozornost bezpečnosti expedice. Plánování bezpečnosti začalo už výběrem Maramy jako dopravního prostředku na ostrov. Její kapitán přesně věděl co tým potřebuje a jaký je nejbezpečnější způsob k dosažení cíle. Tisíce kilometrů okolo není k dispozici žádná nemocnice ani zdravotnické zařízení jakéhokoliv druhu a ačkoliv byla zavedena pravidla a postupy bezpečnosti, které museli členové dodržovat, může se stát úraz, který bude vyžadovat pomoc. Proto měli v týmu dva lékaře s rozsáhlými zkušenostmi s urgentní medicínou. Dr. Mike Crownover AB5EB a Dr. Bill Straw KO7SS, kteří jsou zároveň i vynikajícími operátory. A vynikajícím operátorem je i zubař Otis NP4G.
Plachetnice Marama
Členové týmu měli připravených několik variant přístupu na ostrov. Jeden z nich bylo vylodit se na pobřeží i když jim to počasí dovolí jen na krátkou dobu, cca 90-120 minut. V takovémto krátkém časovém okně by na ostrov dopravily jeden generátor, antény a pět transceiverů. Samozřejmě také dostatek jídla, vody, stany a topná tělesa pro přežití. Pokud by to počasí dovolilo, pokračovaly by další plavby na gumových člunech, které by postupně dopravily na ostrov další generátor, víc paliva, víc antén, zařízení a další potřebné věci. Po instalaci druhého generátoru by začala plnohodnotná expedice 3Y0J tak, jak si ji naplánovali. Znamená to tedy, že na na přípravu k vysílání by jim stačilo méně než půl dne pěkného počasí. Celý tým nacvičoval i proces vylodění a postavení tábora, kde měl každý člen týmu svoje specifické povinnosti. Celý proces se skládal ze čtyř hlavních kroků. Prvním krokem měl být výstup na břeh, který odhadovali v náročném počasí asi na tři hodiny. Druhým krokem měla být stavba operačního stanu a směrových antén. V třetím kroku měli stavět antény na spodní pásma a čtvrtým krokem mělo být nastavení zařízení a zahájení provozu. Ve špičkách měli mít v provozu až dvanáct stanic. Dalším bodem plánu bylo, že z důvodů náročného vylodění neopustí operátoři až do ukončení DX expedice ostrov . Na lodi měla posádka Maramy připravovat teplá jídla pro rádiový tým a když to počasí dovolovalo, měla doručovat jídlo na ostrov. V případě, že by posádka lodi nebyla schopná na ostrov doručit jídlo kvůli špatnému počasí, měli operátoři k dispozici jídlo v konzervách, podobně jako např. armáda. Na rozdíl od předchozích DX expedic, tento tým tvořili relativně mladí a fyzicky zdatní operátoři, jejichž úlohou bylo naložit na gumové čluny a následně vyložit a přemístit na místo tábora více než 6 tun materiálu, přičemž po vylodění by bylo třeba všechen materiál vynést pomocí žebříků a lan do 50 výškových metrů. Potom postavit stany, vybudovat pracoviště a postavit antény. A to vše v aktuálním počasí. K tomu všemu měli k dispozici dva gumové čluny (zodiac)
Místo přistání
Původní trasa z pláže kde přistáli se čluny do tábora
Kolem ostrova nejsou žádná vhodná místa ke kotvení, takže během nepříznivého počasí by musela Marama bojovat s neustálým větrem svými plachtami a motory, aby zůstala nehybná v blízkosti ostrova a byla kdykoliv připravena zajistit bezpečnost lodě a zároveň i celého týmu. Toto byl požadavek Norského polárního institutu, jako jedna z podmínek povolení k vylodění. Značnou pozornost věnovali vedoucí týmu robustním stanům (každý vážil více než 150kg), které jim měly zabezpečit dostatek pohodlí a tepla při provozu i během odpočinku. Tým odplul na ostrov Bouvet z Port Stanley (Falklandy) 17. 1. 2023 a čekalo je téměř 4000 km na širém moři. Někteří z operátorů pracovali během plavby pod svými značkami /MM, ale téměř všichni trpěli mořskou nemocí. Na ostrově měli strávit 22 dní provozu a navázat více než 200 000 spojení. Plavba na ostrov a zpět měla trvat asi 45 dní a to znamená, že každý z operátorů musel tomuto projektu věnovat dva a půl měsíce ! Marama připlula k Bouvetu večer 30. 1., ale počasí nebylo dobré. Byla mlha a vál silný vítr. Zakotvila u Cape Fie, což je vyloďovací místo a začali přípravy, aby využili první časové okno s dobrým počasím.
Tady končí plány a začíná skutečnost (příběh písemně zachytil Dave WD5COV)
„I přes ne příliš dobré počasí se čtyři členové týmu AB5EB, LA7GIA, WD5COV a kameraman Peter vydali 31. 1. na ostrov, aby určili trasu k výstupu do místa táboru. Vylodění bylo ale velmi těžké a Ken LA7GIA musel k ostrovu asi 10 m plavat. Před setměním se vrátili na loď a 1. 2. začaly přípravy na další vylodění. Dalším úkolem bylo zabezpečit cestu po ledovci do kempu a nainstalovat bóji a lanový systém, pomocí kterého bychom dostali na ostrov výstroj. Každý z nás si na ostrov přinesl jen malý vak s rukavicemi, ponožkami a několika osobními věcmi. S dalším členem měli na ostrově přibýt další nutné zásoby. Zprvu se všem moře rozbouřilo a na ostrov nebylo možné dopravit další vybavení. Uskutečnilo se několik pokusů, ale podmínky byly pro posádku v člunu život ohrožující a zásobovací mise musela být přerušena. Nedalo se nic dělat. Na ostrově jsme museli strávit noc bez jakéhokoliv přístřešku, extra výbavy do chladného počasí anebo spacáků. Zbytek týmu byl v bezpečí na palubě Maramy, ale obával se o naši bezpečnost. Schovali jsme se na dně úzké rokliny, která poskytovala alespoň částečný úkryt před větrem. Na horolezecké vybavení jsme položili naše malé vaky, abychom byli izolováni od studené a mokré země. Nakonec jsme rozložili dvě nouzové přikrývky, na které jsme si mohli lehnout. Potom jsme si trochu odpočinuli, ale čekala nás dlouhá a chladná noc. Třásli jsme se zimou, bylo to velmi nepříjemné, ale byli jsme možná jediní lidé, kteří spali pod hvězdami na ostrově Bouvet. Byla hrozná zima a mnoho jsme toho nenaspali. Konečně přišel nový den a mezi mraky bylo vidět kousky modré oblohy. Všichni jsme byli vyčerpaní a prochlazení, ale stále nás čekal asi nejtěžší den v našem životě. Zatímco zbytek týmu na palubě Maramy byl zaneprázdněn přípravou našeho člunu, což vyžadovalo poměrně dost práce, my jsme měli čas prozkoumat Cape Fie. Tento malý kus země vedle obrovského ledovce, který pokrýval přibližně 95% ostrova, byl velmi členitý. Blízko okraje útesu byla malá kolonie tučňáků, kde spolu žili druhy Chinstrap, Gentoo a Emperor. Bylo zábavné je sledovat a fotit. Prozkoumali jsme oblast a našli jsme téměř rovné místo na postavení stanu. Vybrali jsme si místa, kde jsme doufali, že nainstalujeme antény. Našli jsme též dobré místo na instalaci navijákového systému, kterým vytáhneme materiál z pláže do tábora.
Video zde: https://www.facebook.com/enrique.scheuer/videos/960822191604033/
Během nakládání materiálu na člun jsme s týmem na Maramě komunikovali prostřednictvím VHF transceiveru a koordinovali naše plány. Pokus o vylodění člunu na ostrově byla riskantní operace, ale na přežití jsme potřebovali základní věci jako jídlo, vodu, naše vaky s výstrojí do chladného počasí, spacáky a stan. Moře bylo opět rozbouřené s velkými vlnami. Bude to boj. Posádka Maramy odvedla neuvěřitelnou práci, aby se dostala k nám na pláž. Charles byl zručný a statečný kormidelník člunu. Abychom zůstali v suchu, měli jsme na sobě vysoké rybářské holínky, ale vlnobití bylo vysoké a vlny se hnaly po pláži až k velkému ledovci. Tým na Maramě naložil člun a svázal všechen materiál. Potom posádka Maramy použila další člun, pomocí kterého připojila člun s materiálem k lanu, abychom ho mohli vytáhnout na břeh. Začal boj s obrovským příbojem a vysokým vlnobitím. Všichni čtyři na pláži jsme si zopakovali postup, který jsme si naplánovali. Měli jsme vytáhnout člun na břeh a ukotvit ho. Potom vyložit materiál a zajistit ho na okraji ledovce. Když se člun přibližoval k pláži, bojovali jsme s vlnami a vahou naloženého člunu. Bylo to nesmírně těžké a nebezpečné. Všechno jsme museli přesně načasovat. Ale Bouvet měl jiné plány. Když člun přistál na pláži, museli jsme ho držet a zároveň rozvázat popruhy a lana, která zajišťovala materiál. Stále však přicházela vlna za vlnou a měli jsme na to málo času. Už když jsme si mysleli, že máme vyhráno, přišla další vlna a vtáhla člun zpět do moře. Toto se několikrát opakovalo a i my jsme několikrát staženi do moře. Nakonec se nám podařilo nožem odřezat lano, které drželo materiál a uložili ho vedle ledovce. V tom přišla další vlna a my viděli, jak naše vaky s výstrojí do chladného počasí a spací vaky plavou v moři. Neměli jsme na výběr, pustili jsme člun a začali jsme chytat naše osobní věci. Měli jsme štěstí a podařilo se nám je zachránit. Na ledovci jsme našli místo, kde jsme je mohli připevnit, aby je příliv nemohl zase stáhnout zpět do moře. Náš boj však neskončil, naopak nabral na intenzitě. Přišla další vlna a člun se naplnil vodou. Další vlna vyhodila člun na břeh a slyšeli jsme prasknutí. Kotvy jsme zajistili obrovskými kameny a ty jsme ještě zatížili pytlem kotvících kolíků, který vážil téměř 50 kg. Ale moře opět ukázalo svoji sílu a vtáhlo kotvy a člun zpět do moře. Zdálo se, že boj trvá hodiny a hodiny. Když už byla většina materiálu připevněna na ledovci, zaměřili jsme se na záchranu člunu. Byli jsme vyčerpaní, prochlazení a mokří. I přesto se nám nakonec podařilo dotáhnout člun na okraj ledovce. Už jsme si mysleli, že jsme zvítězili, když v tom se přivalila obrovská vlna a všichni čtyři jsme jen s vypětím všech sil drželi člun. V tom chaosu jsme se mohli pouze dívat, jak nám moře odplavilo stan a pytel s kolíky. Bylo to nenávratně pryč ! Z našeho horolezeckého vybavení jsme použili tři velké kolíky zapíchnuté hluboko do pláže a tím jsme zajistili člun. Konečně jsme mohli přenést naši výstroj do rokliny, kde jsme noc předtím spali. Převlékli jsme se do suchého oblečení a dali si něco k jídlu. Když jsem si balil svoji výstroj na tuto DX expedici, vložil sem si do vaku i malý stan pro dva lidi. Není vhodný na Bouvet, ale je dostatečně dobrý na to, aby nás ochránil před větrem a deštěm. Upravili jsme prostor na dně rokliny a postavili stan. S našimi nafukovacími matracemi a spacími pytli jsem si užili teplý noční spánek. Ken, též vynalézavý, sebral plachtu a postavil pěkný přístřešek, který nás udržel v suchu a teple. Tato zkušenost nám ukázala, jak těžké je ostrov Bouvet aktivovat. Na ostrově žije množství tuleňů a tučňáků. Pláž na Cape Fe obsadilo množství kožešinových tuleňů. Jsou poměrně teritoriální a jak se k nim přiblížíte, ukážou vám kly a zuby jako varování, aby jste se nepřibližovali. Pokud byste to nerespektovali, pronásledovali by vás a pokusili by se vás kousnout.
Když nastal první den soumrak a pokus o doplnění zásob jsme museli kvůli rozbouřenému moři přerušit, kráčeli jsme po pláži směrem k žebříku, abychom udělali krátký výstup na ledovec. Nebylo moc světla, na hlavě jsem měl kapuci. Mike AB5EB byl několik kroků přede mnou. Najednou se otočil zakřičel: „Dave!“ Okamžitě jsem věděl, že se musím k němu rozběhnout, protože mě pronásledoval tuleň a chtěl si ze mě udělat večeři...Vrhl jsem se vpřed. Sice jsem po třech krocích spadl, ale té bestii jsem unikl. Všichni jsme se začali smát. Druhý den po boji s vlnobitím a velkými vlnami jsme byli šťastní, že máme výstroj a můžeme si trochu odpočinout. Později odpoledne tým na Maramě připravil další dva sudy se zásobami a nádobu s vodou. Jeden sud obsahoval čtyři obleky na přežití a pumpu na nafouknutí člunu. Druhý sud obsahoval proteinové tyčinky, sendviče, několik pomerančů, termosky s horkým čajem, čtyři Koly, vejce natvrdo a různé další věci. Posádka Maramy je dopravila k bóji a přivázala šňůrou. Sudy byly vzduchotěsné a dobře plavaly. Vytáhli jsme je na břeh a hned odnesli z pláže na ledovec. Všichni jsme byli vyčerpaní a hladoví. Jedli jsme sendviče s vejci, zapíjeli jsme je plechovkovou Kolou a snědli k tomu několik pomerančů. Potom jsme vše přenesli do rokliny, kde jsme rozložili tábor. Byl čas spočítat, kolik máme zásob potravin a vody a na jak dlouho nám vydrží. Měli jsme je na několik dní. Zbytek dne jsme oplachovali mokré oblečení v malém vodopádu, abychom z něho dostali ven slanou vodu. Obleky jsme potom položili na skály k proschnutí. Třetího dne jsme se všichni probudili velmi brzo ráno. Museli jsme zkontrolovat, jak jsou velké vlny a přesvědčit se, zda je člun stále na pláži. Naštěstí tam byl, ale kotvy, které ho drželi, moře odplavilo. Viděli jsme jen plovoucí lano v moři. Měli jsme soupravu na opravu defektů na člunu a poškození, které bylo v délce asi 10 cm se nám podařilo úspěšně zalepit. Člun jsme nafoukli a byl opět použitelný. Podmínky, které dnes vládly, znemožnily pokus o přistání člunu s dalším materiálem. Zbytek dne jsme strávili sušením našeho oblečení a prozkoumáváním Cape Fie. Dokázali bychom se dostat z ostrova a vytvořit novou strategii? To bylo to, o čem jsme přemýšleli a diskutovali mezi sebou. Čtvrtý den bylo moře relativně klidné. Zavolali jsme Maramu a požádali jsme je, aby se pokusili přistát s člunem na pláži a aby nás jednoho po druhém dostali zpět na Maramu. Šel jsem jako první. Když se člun dostal na pláž, museli jsme čekat na vhodnou chvíli v vyplutí. Samozřejmě, že vlnobití mě smetlo do moře a mořská voda se dostala do mého rybářského skafandru a namočila oblečení, které jsem měl pod ním. Neměli jsme ani chvilku na oddech. Konečně jsme byli na Maramě a setkali se s členy týmu. Za ty čtyři dny strávené na ostrově jsme si prošli peklem a i přesto, že jsme byli celí promočení, měli jsme dobrý pocit, že jsme opět mezi svými přáteli. Našeho cíle, aktivovat Bouvet, jsme se však nevzdávali. Po čtyřech dnech strávených na ostrově jsme se rozhodli, že DX expedici můžeme uskutečnit jen v omezeném režimu. Museli jsme se přizpůsobit počasí a využít jen krátká okna k plavbě na ostrov“, napsal Dave WD5COV.
5. 2. se vylodilo na ostrově osm operátorů a kameraman. I přes náročné klimatické podmínky se jim podařilo postavit stan a dát do provozu dvě stanice K3 (100W), drátové antény a generátor. Provoz však trval jen necelých osm dní a skončil 13. 2. krátce před 19:00. V extrémně těžkých podmínkách navázali téměř 18 845 spojení, z toho 11 498 CW, 2 189 SSB, 5158 FT8. S EU navázali téměř 41% spojení. Celý tým se i se svým zařízením bezpečně vrátil na loď a odplul do Kapského Města.
Obrázky a videa z vyloďování a z tábora si prohlédněte zde:
https://www.dx-world.net/3y0j-bouvet-island/
a zde:
https://www.facebook.com/groups/3093983840726129/permalink/4672091376248693
Ken LA7GIA celou expedici zhodnotil takto: „Bouvet jsme aktivovali v mimořádně těžkých podmínkách! Teď, když odcházíme z ostrova se smíšenými pocity, víme, že jsme udělali co jsme mohli, abychom z ostrova Bouvet mohli vysílat. Pracovali jsme se 100 W a z jednoho stanu, bez stolu a stoliček, se 60 m koaxiálního kabelu, bez zesilovače, s jednoduchými anténami, malým generátorem atd. Naše dva transceivery Elecraft K3 byly naskládány na vědru obráceném dnem vzhůru a my jsme seděli na zemi a vysílali. Všechno naše mokré oblečení se sušilo venku na skalách a vytápění bylo velmi omezené. Zažili jsme bouřku o síle větru téměř 100 km/h ale náš stan to vydržel! Taktéž náš vertikál (Spiderpoles) a antény DX Engineering bouřku přežili bez jakýchkoliv problémů.
Rádiový provoz: „I přesto, že naše signály byli slabé, pile-upy byly obrovské. Svoji aktivitu jsme omezili na méně pásem, abychom udělali co nejvíce ATNO (All time new one) a při pohledu na statistiky jsme navázali téměř 19 000 QSO, z toho téměř 46% individuálních značek. A mezi nimi i mnoho podvodníků! Mnozí jsou spokojení, někteří jsou zklamaní z výkonu týmu a z DQRM, které bylo na našich frekvencích. Měli jsme problémy s FT8, protože jsme neměli žádné zařízení, s kterých bychom se mohli synchronizovat a proto byl náš čas o 14 sekund posunutý a to znamenalo, že jsme v určitém čase vysílali v nepárové sekvenci ačkoliv jsme si mysleli že jsme v párové. Pokud jde o přístup na Bouvet, neexistuje žádná záruka, že kdybychom použili dva vrtulníky, tak bychom byli úspěšnější než s gumovými čluny. Chtěli jsme samozřejmě navázat víc spojení, ale bezpečnost týmu byla stejně důležitá jako snaha posouvat svoje limity v rizikovém prostředí“, napsal Ken LA7GIA.
Ne se vším se dá souhlasit, ale svůj názor si musí každý udělat sám.
Porovnejte s videem DX expedice 3Y5X.
Števo Horecký
únor 2023
do češtiny přeložil OK1CBA